Pompeii [NaruGaa] ✔

XIX.|| Domluva

Kiba měl jasně daný úkol, jenž se rozhodl splnit co možná nejlépe. Ne kvůli obav ze zbičování, jako spíše kvůli lepší náladě pána. Mohl by pak dostat lepší bonusy, třeba samostatnou celu, ačkoliv ho bavilo do mladého Kelta pořád rýt. Díky tomu si připomněl staré dobré časy s rodinou ze severu. Nechtěl to Narutovi říkat, ale jejich původ nebyl tak úplně odlišný... Minimálně oba byli ze stejné oblasti. Jen Kibův rod neovládal koně.

Ruch na tržišti byl jako balada pro jeho uši. Mezi lidmi byl rád, ač pro některé se stále nacházel na úrovni běžného majetku. Když však přes sebe hodil plášť se širokou kapucí, nikdo o něm neměl ani zdání. Zůstal pro místní jen obyčejným obchodníkem, se strážemi za zadkem. Tyhle vycházky mu dělaly dobře. Užíval si tu krátkou iluzi svobody a představoval si, že po hrách to bude vypadat stejně. Žádné vězení, aréna, ani Římani. Jen on, klid a věrná čtyřnohá stvoření, která byla vděčná za jeho pozornost.

Na celé dopoledne se zdržel v kovárně. Neměl čas myslet na to, jak se asi dařilo Narutovi v aréně. Pokud se odpoledne vrátí a on bude živý, bude to považovat za úspěch. Možná do té jeho tvrdohlavé palice natloukl pár užitečných rad pro přežití. Včerejší událost se mu vůbec nelíbila a on počítal s tím, že to ostatní gladiátoři zkusí znovu. Naruto pro ně byl hrozba. Představoval pro ně v příštích hrách problém a tím, že si získal pozornost od někoho významného zvenku, tomu vůbec nepomohlo. Kvůli té pozornosti si zavařil na problémy.

Dnes měl tak dobrou náladu, že by byl ochotný blonďáka z té kaše, do které se zcela jistě zaboří, vytáhnout a nic by za to nechtěl. Zatím si svůj dluh nevybral a říkal si, jestli by to neměl náhodou udělat. Odhrnul široký okraj látky z výhledu na dva římské pitomce, kteří ho měli hlídat, jenomže ti spíš svazovali pozornost s místními děvčaty a lehko se s nimi dávali do řeči.

Teď bych moh snadno zdrhnout, pomyslel si, ohlédl se k hlavní bráně města, ale v žaludku se mu usadil takový divný pocit. Ukázal se přesně v ten moment, kdy pomyslel na to, jak krásně by se odsud nepozorovaně dostal, protože pro zdejší působil jako obyčejný obchodník... Hm, já přece nejsem Naruto. To je teprve útěkář, dodal si pro sebe, odvrátil pohled a rozhodl se za své těžko vybojované peníze z arény využít ke koupi místní pochoutky. Netušil, čím to bylo, ale tady měli opravdu vynikající ústřice. 

Rozhodnutí bylo jasné... Sebrat se a odejít byl najednou docela špatný, ne-li rovnou pitomý, nápad. Celý život, už od malička, toužil po slávě. Být jako slavný Spartakus, vepsat se do dějin a stát se nesmrtelným. Kam až jeho paměť sahala, tak vždycky bojoval v aréně. Užíval si vřískot lidí, jejich jásání, když vítězil a přijímal dary za proceděnou krev... Ale občas toho bylo opravdu moc a on skutečně doufal, že posledními hrami, tady v Pompeiích, si konečně vydobude svobodu.

Chm, a tihle obsadili půlku světa? ozval se uštěpačný hlásek v pozadí jeho mysli. Spokojeně mlasknul, jak mu měkké kousky masa zajely do krku a z něj do žaludku. Jak je tak pozoroval, tak mu musel jeho pán opravdu bezmezně věřit. Stačilo tak málo, aby je složil...

Náhle vedle sebe zaznamenal pohyb. Mírně nadzvedl hlavu, procházející nakupující mu nevěnovali pražádnou pozornost, jenže pak tu byl jeden člověk, co šel cíleně za ním. Nadzvedl levé obočí a obrátil tvář za podivně bledým mladíkem s jasně rudými vlasy. Nejdřív nechápal, proč by si tak nenápadně žádal jeho pozornost, avšak rychle se rozkoukal a uvědomil si o koho šlo.

Naruto ho omrzel a hledá něco jiného?

Na druhé straně, Gaara poznal Kibu okamžitě. Poznával jeho tvář a taky si uvědomoval, že s ním nesměl být viděn. No, ono to bylo docela těžké, když se nacházel uprostřed veřejné ulice.