Pompeii [NaruGaa] ✔

XVII.||Doznání

Gaara byl celý zbytek dne jako na trní. Sice se Narutovi nic nestalo, ale stejně tam zůstávala pachuť strachu o osobu, k níž si během krátké doby vytvořil silné pouto. Neuměl si představit, že by o něj měl takto hloupým způsobem přijít. 

Otec ho naštěstí nechal být, nekomentoval jeho stav, spíše se věnoval svým hostům a opět se je pokusil nalákat na menší večírek v jeho vile.

"Obávám se, že na dnešní večer už mám program, ale děkuji vám za pozvání. Rád jej přijmu někdy v budoucnu," odmítl slušně senátor, avšak jasně znatelný odpor v jeho očích mluvil o něčem jiném.

"Samozřejmě, ale vězte, že má nabídka platí," odvětil Raso a Gaara na něm viděl, jak mu poblíž levého oka vyskočila rozčilená žilka.

Dělal všechno proto, aby pro ně získal lepší postavení. Mnohem lepší než to, co momentálně měli. Mladík ve skrytu duše doufal, že se zase nepokoušel o místo v Senátu. To by pak nemusel Naruta už nikdy vidět.

Senátor mlčel. Místo slov zvolil obličejové grimasy a těmi dával jasně najevo, že skončil. Raso se tedy slušně rozloučil a rozhodl se odejít. Rudovlásek otce rychle následoval, a ještě se nezapomněl několikrát ohlédnout na muže, jenž jimi tak jasně opovrhoval. Nelíbila se mu ani jeho vizáž, ani tón, se kterým s nimi pokaždé hovořil.

"Nech to být, otče. Tohle stejně nikam nepovede. A domov tu máme pěkný," dovolil si na otce Gaara konečně promluvit, když se dostali do vily, a právě tam se oba zastavili.

"Ten muž je rodový tribun. Víš, co to znamená?" spustil hněvivým hlasem Raso a otočil se čelem ke svému synovi.

Gaara se nechápavě zamračil. "Ty se chceš vrátit zpátky do Říma?"

"Viníš mě, že pro vás chci jen to nejlepší? Ten muž mi může zajistit postup nahoru, avšak já stejně zůstávám stát na místě."

"Určitě to děláš pro nás?" zeptal se upřímně rudovlásek.

"Samozřejmě!" zvýšil na syna hlas a přes tvář se muži prohnalo krátké ublížení. "Ty si se dnes celý den choval divně, a když došlo na tu bitku, mohl si se zbláznit."

Proč to musí zrovna teď připomínat? Vždyť tady jde o něj, a ne o mě, prolétlo Gaarovi hlavou a chtěl automaticky sáhnout pro svůj náhrdelník, ale uvědomil si, že ho dal darem Narutovi. Opět ruku nenápadně stáhl podél těla a na jazyku se mu pomalu rýsovala odpověď, když v tom si všiml příchodu matky.

"U Venuše, copak se to tu děje?" promluvila Karura a postavila se boku svého muže, jenž k ní ihned stočil pár očí.

"Ale nic. Jen jsme tu trochu diskutovali," odpověděl bez váhání starší z dvojice.

Raso si zachoval nicneříkající tvář, avšak jeho oči zjihly. Gaarovi přišlo, že si jen díky ní zachovával střípek vřelosti a laskavosti. Upřímně si nedokázal představit, co by dělal, kdyby ji neměl. Pozoroval, jak ji něžně chytal za ruce a něco sděloval, ani pořádně neposlouchal co. V mysli se vracel k Narutovi, srdce mu hořelo radostí, a zároveň cítil neuhasitelnou touhou ho znovu vidět a přesvědčit se, že byl skutečně v pořádku. Možná by se mohl nějak nepozorovaně dostat do podzemí, kde měli otroci své cely. Kdyby to zkusil v noci, tak možná, jedině možná, by se vyhnul nočním hlídkám.

Ale opravdu se mi chce takhle riskovat? Vždyť ho ani pořádně neznám, ozval se pochybný hlásek.

"Ah, Gaaro, kdepak máš svůj přívěšek? Snad jsi ho neztratil, je to poslední kousek z naší země," vyrvala ho z přemýšlení matka a s drobným, maličko nechápavým úsměvem směřovala očima k jeho prázdnému krku, který dnes nekrášlil kousek azurového kamínku z jejich domoviny.