Pompeii [NaruGaa] ✔

IX.|| Bez mříží

Gaara s bušícím srdcem doufal, že mu to vyjde. Ztratil se jak bratrovým, tak sestřiným očím a rozhodl se vystavit nebezpečí, možná trestu, pokud by ho chytili, ale toužil být Narutovi nablízku. A byl proto ochoten riskovat. Cítil, že to bylo správné. Toužil se ho znovu dotknout. Chtěl se ho znovu dotknout. Byla to tak neodolatelná touha, že úplně kašlal na pravidla a rizika s tím spojená.

Nepozorovaně se dostal do zatuchlé místnosti se zbraněmi a ihned jej přivítal nakyslý zápach vylitého vína. Znal to tady, protože tu Kankura často načapával se svou přiopilou společností. Velké železné dveře na druhé straně místnosti vedly na cvičiště a stály na vrcholu vysokého schodiště. Nechápal, kdo to takhle postavil, ale nedivil se, že na toto místo téměř nikdo nechodil. Police pokrývala vrstva prachu, avšak lavice s dlouhým dřevěným stolem byla utřená. Nejspíš připravené na probdělé noci s vínem.

Potichu za sebou zavřel dřevěné dveře vedoucí na otcovu pečlivě udržovanou zahradu a trpělivě sledoval druhý vchod. Doufal, že nebyl zamčený, protože tohle byla cesta z cvičiště na svobodu. Pokud si to teda uvědomovali.

Byl nervózní. Srdce mu nepřestávalo bít jako zvon a otřásl se chladem uvnitř. Co mu jen řeknu? Co jsem vlastně chtěl říct? Že ho... chci jen vidět...? Ne, ne... to nemůžu... to nejde... Jenže už je pozdě lhát. Venku jsem mu to řekl, nad svými myšlenkami zrůžověl. Musel se zamyslet, jestli s ním chtěl být doopravdy sám. Přeci ho neznal. Viděl ho jen párkrát a na očích mu viděl, jak moc odtud chtěl utéct.

"Je to vyhlášený barbar z Londinia a kdyby chtěl, zlomil by ti vaz jako suchou větev." Vybavil si otcova slova.

Hlasitě vydechl, promnul oči a cukl sebou při zvuku skřípení těžkých, železných dveří. Někdo s námahou bral za madlo a horko těžko k sobě táhl staré, delší dobu neužívané, dveře.

Gaara se pro jistotu skryl za jeden regál, po okraj naplněný přilbicemi a skrze mezeru mezi sloupci vykukovaly jeho zelené oči. Ve výhledu mu bránily přilby, avšak po zavření následovaly kroky a on ve stínu spatřil kráčející nohy. Chvíli počkal, než spatří zbytek těla a jakmile poznal ty blonďaté, rozčepýřené vlasy, s hlubokým nádechem opustil svůj úkryt.

"Tak tady jsi," usmál se potěšeně modroočko a Gaarou projel radostný pocit.

Tady žádné mříže nejsou, prolétlo mu hlavou, když se Naruto o krok přiblížil. Nacházel se od něj na délku paže. Rudovlásek se zatajeným dechem stál na místě, než sebral kuráž a váhavě se pohnul proti němu. Nic mi nebrání v tom abych ho mohl znovu cítit.

Položil dlaně na jeho široká ramena, vytáhl se na špičky a musel se opřít o jeho hruď, aby získal lepší stabilitu. Následný dotek rtů byl krátký a rychlý a Naruto si ho v tom překvapení ani nestačil všimnout. Pouze zmateně mrkl a pozornost upřel na červenajícího se rudovláska, který se ze studu koukal jinam. Chtěl si ho prohlédnout, tudíž zvedl ruce, uchopil jej a nenásilně si ho natočil k sobě. Ten pohled mu vyrazil dech. Byl krásný. Jeho zelené oči svítily a kůži měl tak hebkou a čistou.

"Proč jsi mě chtěl vidět?" zajímal se upřímně Naruto, palci hladil jeho tváře a pod bříšky prstů hřál jako slunce.

Na Gaarově tváři se usadil slabý úsměv, jenž delší dobu potlačoval. Moc často se neusmíval, a proto to pro něj bylo tak zvláštní. Držel emoce na uzdě, na rozdíl od bratra. A nyní se mu chtělo smát pořád.

"Nebylo to jasné, už nahoře?"

"Popravdě," odmlčel se, pravou dlaň dal dolů, opět na jeho bok, pevně ho uchopil a než se rudovlásek stačil nadát, byl přiražen k regálu vedle sebe, až se celá dřevěná konstrukce rozechvěla.