Pompeii [NaruGaa] ✔

III.|| Štěstěna

Večírek pořádaný v Rasově vile se vyvedl. Lidé se bavili a nálada byla na nejvyšší spokojenosti. Tedy až na dva otylé muže ve středních letech, kteří se do sebe pustili, protože měli příliš upito a ven vylétlo několik nepřístojných poznámek. Vznikl chvilkový zmatek, při kterém se do jeho vyřešení pustili i hlídači otroků.

Oba Gaarovi sourozenci tu podívanou sledovali s potěšením a aspoň se na dalších několik následujících minut zabavili, zatímco Gaara se omluvil a večírek konečně opustil. Uvnitř začínalo být vážně dusno a chladný vítr, který ho pohladil po tvářích, byl vítanou změnou.

Obloha se třpytila desítkou krásných hvězd tvořící souhvězdí, jež pro něj zůstávala pořád neznámá, protože si pamatoval na noční oblohu ze své domoviny. Pocítil krátké zastesknutí. Bylo tomu opravdu dlouho a on si svůj domov stále uchovával v srdci. Možná se tam někdy v budoucnu vrátí a nebude se tam cítit stejně jako se cítil tady.

Taková krásná noc se hodila na projížďku. Lákalo ho vyjet si po tmě na kraj kopce vysoké hory a nechat se česat větrem, dýchat čerstvý vzduch a pozorovat z té výšky temné, zpěněné moře. Aspoň by takhle unikl od ruchu tady dole.

Potichu zatlačil na velké dřevěné dveře stáje, aby nevyděsil zvířata uvnitř a vklouzl dovnitř stáje. Při vstupu jej v nose okamžitě pošimralo čerstvé seno. Večer asi vyvezli hnůj a nechali tu rozsvěcenou lucernu, což Gaaru nikterak netrápilo. Mimo seno pocítil i ten nezaměnitelný pach koňských žíní, kterým hodně lidem smrděl a přišel odpudivý. Pár koní ho ze svých boxů pozdravilo zžáním a jiní jen spokojeně přežvykovali seno, načež zvedali zvědavé uši vzhůru.

"Ahoj, Ichibi," hlesl radostně a přistoupil ke svému vysokému plavému hřebci.

Bylo to skutečně krásné zvíře. Kůň měl černou hřívu, ocas, vysoké tmavé nohavice a krémovou srst, hebkou jako právě šitý samet. Co na něm bylo ale zvláštní, byl úhoří pruh na zádech v hnědé barvě, avšak ten neudržoval dráhu pouze na hřbetě, ale měl pásy klenoucí se přes záď, boky, až k břichu. Groše na jeho srsti znamenaly, že se o něj jeho majitel dobře staral a zvíře to dávalo najevo svou nákloností. Sklonil velkou hlavu za rudovláskem, nasál jeho známý pach a jemně se o něj otřel. Koně pořádně neznali svou sílu a Gaara byl rád, že se Ichibi držel zpátky.

Gaara natáhl ruku a pohladil ho po nose. Koňská hlava se k němu sklonila a zafrkala. Mladík se usmál a druhou rukou zajel k otevírání, načež jeho spodní část boxu otevřel. Ustoupil na stranu, otevřel dvířka a kůň vystoupil ven.

"Co se takhle projet? Už je to dlouho a já přísahám, že ti to vynahradím," pošeptal koni a ten mu odpověděl tlouknutím kopytem o zem.

Gaara chtěl jít pro sedlo, jenže v přítmí zadní části stáje zaznamenal pohyb. Jeho kůň zakmital ušima a roztáhl nozdry, aby nasál více pachu. Jedno ucho natočil dozadu, druhé stále mířilo k pánovi. Rudovlásek si všiml, jak Ichibi znervózněl a začal nespokojeně dupat a švihat ocasem. Položil dlaň na jeho vysoká záda a obešel ho z boku, aby nahlédl do tmy. Tam světlo z lucerny nedosáhlo a stíny halily všechny své tajnosti.

"Je tam někdo?" zvedl hlas a nejistě polkl.

Odpověď nepřišla žádná. Koně chroupali seno a občas nějaký jedinec zafrkal, avšak nic, co by nasvědčovalo o lidské přítomnosti. Nechtěl svého koně příliš děsit, věděl, jak byli tito tvorové citliví a snadno se lekali, takže mu dlaní zajel mezi uši a pořádně ho podrbal. Tohle ho vždycky zvládlo uklidnit.

"To nic, ano? Nic se ti nestane," řekl směrem k němu. "Asi jen vítr."

Tajně doufal, že šlo jen o vítr. Těžko říct, jak by si poradil se zlodějem, nebo uprchlým kriminálníkem. A to se mělo brzy ukázat, protože Gaara spatřil, mihnout se, ve stínu postavu. Srdce se mu roztlouklo očekáváním a polil ho mráz. Tohle se mu zcela jistě nezdálo.