Pompeii [NaruGaa] ✔

VII.|| Přes mříže

 "To mi vyser voko," zabručel Kiba a pootevřel jedno oko. "Pán se přišel pochlubit co tu má? Víc do prdele jim snad lízt nemůže."

"Moh by," pokrčil Naruto rameny a promnul si bolavé rameno. Já bych věděl, jak by to šlo.

Kiba se uchechtl. "Řek bych, že tohle asi nebude jeho parketa."

Modroočko se nepříjemně usmál a promasíroval si sval, jenž to dneska od Kiby nejvíc schytal. Dostal od něj slušný počet zásahů, ale všiml si, co dělal on. Nechránil si krk a příliš se zaměřoval na protivníka zepředu namísto zezadu. Nechápal, jak se při takových chybách mohl dostat tak daleko a žít tak dlouho. Asi měl dobrý výběr protivníků.

Nechal to plavat a zaměřil se na kroky příchozí skupinky těch, kteří nad nimi měli plné právo je vlastnit a říkat si jejich pány. Pohnul čelistí, přejel spodními zuby o horní a vydal tak nepříjemný zvuk, jenž se ve slovech hned čtyř mužů téměř neuchytil. Modré oči s naplněnou nenávistí pozvedl vzhůru a hleděl na ně jako na svou kořist. I zbitý, vyčerpaný po náročném tréninku, se pořád dovedl tvářit takhle ošklivě.

Nejsem atrakce. Nejsem atrakce. Nejsem žádná atrakce, opakoval si v duchu a držel se zuby nehty, aby to nevyřkl nahlas. Místo toho zatínal prsty do kůže.

"Některým to trvá déle než jiným," poznamenal muž, kterého Naruto viděl prvně a soudě Kibova výrazu muselo jít o jejich pána.

"Psi se naučí, jak poslouchat," řekl na to další cizí muž, ten se od nich lišil lépe šitým a barevnějším oblečením.

Říman s bičem zůstal potichu a nejnižší muž, ten, jenž měl s Gaarou podobné proporce, zůstal potichu. Narutův obličej se na krátko uvolnil, protože tam, kde byl tenhle chlap, tak musel být i...

"Pojďte dál, ať si to tu stihnete prohlídnout celé."

Skupina starších mužů a jejich ochranka se pohnula a jako poslední se objevil právě rudovlásek.

Tohle už musí být osud.

Z očí mu vyprchala všechna zloba a negativní pocity. Nenávist k věznitelům zadusil a věnoval svou pozornost mladému rudovláskovi. Napnuté svalstvo povolilo a Naruto pomalu vstal, stále se držíc za bolavé rameno. Nebyl jediný, kdo zpozorněl. Kiba přestal předstírat nezájem a místo toho je oba pozorně sledoval.

Gaara věděl, že tohle bylo špatně. Zůstal pozadu a mohl na to taky pěkně doplatit, protože se mu strážní skoro vůbec nevěnovali. Naštěstí nebyli tak daleko, aby ho podezřívali z něčeho nekalého. Pohled mu sjel na místo, kde se blonďák držel. Modřiny se mu naštěstí hojily rychle, avšak z dneška si jich určitě odnese mnohem více. Netroufl si ani hádat kolik jich musel mít pod oblečením, na které neviděl.

"Vyplatilo se to?" zeptal se vyrovnaným hlasem Gaara.

Nechtěl, aby zjistil, jak rychle mu z něj stoupal tep. Svou otázkou narážel na včerejší pokus o útěk.

"Jsem naživu, takže asi ano. A mám víc šancí."

"Když jsem tě dnes viděl, tak o tom nepochybuji." Naruta překvapilo, že se odvážil přiblížit ke mřížím a pohlédnout mu odhodlaně do očí.

"Asi jsi mě sledoval velice pozorně," řekl nenuceně, pustil svoji paži, téže přišel blíže a zapřel se dlaní o mříži, takže to vypadalo jako by se nad nižším mladíkem nakláněl jako hora.

"To... ano," hlesl, už ne tak jistě, "a mrzí mě... co se včera stalo."

Modroočko nadzvedl obočí v překvapení. Jen ho zmlátil chlap, co na tom? V životě zažil horší, ale Gaara se tím doopravdy trápil. V těch zelených smaragdech spatřil podivnou emoci, kterou vidíval u své matky, když jako malý často padal z koně. Starost. Proč by o něj měl starat někdo tak vysoce postavený? Bylo to snad kvůli tomu, že se mu líbil? I kdyby ano, tak to pořád nebyl důvod, aby si s ním takhle povídal.