Pompeii [NaruGaa] ✔

XXIX.|| Svoboda

Kostky jsou vrženy~ Alea iacta est~

Bonusová kapitola je tady a odhaluje kousek příběhu krátce po katastrofě, po které se celá říše ještě několik desítek let vzpamatovávala. 

Naruto je konečně volný, bude se moci pohybovat po zemi jako člověk, ale ještě pořád se nachází pod stínem Říma. Totéž platí o Gaarovi. Oba by se měli co nejrychleji rozhodnout, co budou se svými životy nyní dělat...

Příběh sice končí, ale nezoufejte... S touto povídkou jsem zároveň vydávala Velká hra Stínů, která toho má ještě hodně před sebou. :3 Mohu vás na ni zkusit nalákat, jestli budete mít zájem. *Mrk mrk.*

Užijte si počteníčko a moc vám děkuji za pozornost~

­­­­***

Po velké katastrofě uplynulo již pár dní. Počasí se rapidně zhoršilo a způsobilo neúrodu po celé Římské říši. Město Pompeii tak nebylo jediné, které na hněv hory doplatilo. S ním zaniklo pár dalších měst stojící příliš blízko hory, než aby zkáze ušli. V zemi propukl hladomor nevídaných rozměrů. Dobrý císař Tito nařídil, aby přeživší z měst postižených přírodní katastrofou, dostali nové domovy, prokázal jim laskavost a podporu, avšak žal a bolest ze ztráty milovaných a těch, kteří ve městě položili život, vyléčit nedokázal. Jeho vládu tak poznamenala katastrofa, jež v dějinách neměla obdoby.

Vysoký mladík se světlými vlasy a kapucí přes hlavu procházel tržištěm malého římského města, které stálo několik stovek mil od Pompeií. Až sem hněv hory nesahal, ale následky tu byly příliš znatelné. V ulicích potkával sirotky, lidi bez domova, nebo ty, kteří se snažili zasadit zpátky do společnosti. Nikdo si ho však nevšímal. Všichni byli zaměstnáni prací a tím, jak si vydělat na kus chleba. Jeden uniklý a přeživší gladiátorský otrok je nezajímal.

Stále v srdci nosil neutuchající zlobu a nenávist vůči všem Římanům, avšak díky jedné osobě už nebyla tak drásající. Proto dělal co mohl, aby oba přežili další den. V okolí byla vylovena téměř všechna zvěř a tak jediným východiskem, jak si obstarat stravu, bylo přijít sem a zkusit buď něco ukrást, což se ukázalo jako velice riskantní kvůli všem těm nervózním římským jednotkám, nebo požadované zboží odkoupit.

Se zklamáním si prohlédl svůj dnešní úlovek z tržiště, což byl jeden plátek ryby, nějaké sušené maso a pár kousků ovoce. To jim do dalších dnů rozhodně nevystačí... Cítil, že selhal. Slíbil Gaarovi, že po cestě určitě narazí na jeho bratra a sestru a uvnitř doufal, že někde uvidí i Kibu, ale tato naděje pohasínala s každou ujetou mílí, kdy naráželi jen na neznámé zubožené tváře bez domova, či postavení. Bývalý gladiátor se obával nejhoršího...

Mimo město si konečně sundal kapuci a nadechl se vzduchu vonícího po dešti. Pěšky mířil k lesu, kde se na čas zastavili, aby nabrali síly a odpočinuli si. Od zkázy města pořád jen utíkali. Rudovlásek na to nebyl vůbec zvyklý, což mu nezazlíval, ale potřeboval se posunout dál. Chtěl uniknout tmavému stínu Říma, dokud všichni v senátu řešili důsledky katastrofy. Co se tak doslechl z občasných rozhovorů Římanů, které tajně odposlouchával, nebyla nálada v hlavním městě o moc lepší, než kdekoliv jinde. Proto se rozhodl utéct na sever, domů.

Naruto už v dálce spatřil, jak se Ichibi vesele pásl na kraji lesa a u něj seděl Gaara a sledoval ho. Od toho dne byl jako někdo jiný. Mladík byl vždycky klidný, nevýrazný a tichý, ale většinu času, co s ním Naruto teď strávil na něm poznal, že potichu truchlil. Jeho oči už nebyly tak radostně svítivé. Místo toho je pořád klopil k zemi.