Pompeii [NaruGaa] ✔

XXIV.|| Gladiátorské hry

Rozpálený písek se dostával přes sandále k jejich nohám. Byl příjemně jemný stejně jako poprvé, avšak za chvíli se zbarví krví poražených.

Jakmile gladiátoři vstoupili do arény, dav je přivítal s burácejícím jásotem a do toho všeho duněly obrovské rohy umístěné na okrajích arény. Muži, kteří pro tohle byli stvořeni, by si tu krátkou iluzi slávy jistě užívali, avšak ne dnes. Dnes neměl nikdo náladu na vrácení obdivu, jenž dodával dav prostých lidí.

Kiba s Narutem se zarazili při pohledu na obrovskou horu z kamení uprostřed arény, na jejíž stranách byly přibité zaostřené kůly a na samém vrcholu stála hrdě zapíchnutá římská orlice. Ta hrdě svítila na poledním slunci jako maják a byla jako pěst na oko.

Světlovlasý Kelt cítil, jak se v něm pohnula vlna vzdoru a nové nenávisti. Nechtěl bojovat poblíž té věci a co si tak všiml, tak se ani Kiba netvářil zrovna dvakrát nadšeně. Něco tady nehrálo. Tohle nebyly obvyklé gladiátorské hry, jak mu byly po celou dobu jeho pobytu zde popisovány. Nebyly jim ani předány zbraně. Do arény vkročili s holýma rukama.

S porcí nechutě se oba mladíci postavili před lože spolu s ostatními a čekali na úvodní slovo. Naruto zatím pátral po Gaarovi. Zrakem přejížděl z každého člena jeho rodiny, jenže nikde ho neviděl. Zamračil se. To nepřišel? Smířil se snad s tím, že Naruto prohraje?

"Něco je špatně," zahučel vedle něj správce psince, jak se dav postupně uklidňoval.

"No neříkej," zavrčel Naruto a uvnitř ho sevřely obavy.

Kde je Gaara? Proč tu nebyl? Mám přece bojovat pro něj... Modrooký otrok nebyl jediný, kdo si povšiml, že Gaara chyběl.

Temari se znepokojeně ohlédla na druhého bratra a tentokrát nechala plavat to, že zase nenápadně upíjel ze zdobeného džbánu určený pro senátora a jeho lidi. Už otevírala ústa v otázku, když v tom na loži vyšel sám senátor, samý falešný úsměv a jeho osobní stráž černo oděných Římanů naběhla před něj, aby zabezpečili a zároveň zatarasili únikové východy z lože. Dívkou projel zvláštní pocit. A nebyl ani trochu dobrý.

"Skvěle. Vypadá to, že se může začít," řekl Raso a krátce se s příchozím mužem pozdravil.

Kankuro našpulil rty a zvedl se ze svého místa. "Až na to, že chybí Gaara. Dojdu pro něj. Tohle si přece nemůže nechat ujít."

Mladík se chystal obejít muže, jenž mu stál v cestě, jeho paže však byla chycena senátorem a nato k němu natočil ne zrovna milou tvář. Kankuro mu věnoval stejně nepříjemný pohled, ignorujíce matčin pokyn, aby se posadil na místo.

"Váš bratr se necítil dobře a rozhodl se zůstat ve vile," řekl pohotově.

"To se mi nějak nezdá," přimhouřil Kankuro oči a svou paži drze vytáhl zpod držení. "Půjdu se na něj podívat."

"Ne, nepůjdete."

"Co jste to řek?" vyštěkl Kankuro neomaleně a všiml si, jak se Temari prudce postavila, připravena se za něj postavit.

"Co to znamená?" vložil se do toho Raso.

"Znamená to, že odsud nikdo bez mého svolení neodejde," ztrácel senátor trpělivost.

S otráveným povzdechem zvedl dlaň. Jako na povel všichni jeho vojáci vytasili zbraně, což vyvolalo zděšené výkřiky dam z vyšší vrstvysedící blízko lože. Zbraně však nebyly určené na ně...

Mladí gladiátoři to drama na loži sledovali se zatajenými dechy. V Narutovi opět hlodal ten neodbytný a zlý pocit. Bez mrknutí sledoval, jak si senátor pomocí mečů podmanil celou rodinu a donutil je k usazení. Nemohl je zmasakrovat před tolika lidmi. Moc svědků, příliš drbů a prostí občané by se dost možná vzbouřili a věřil, že o to senátor nestál.