Pompeii [NaruGaa] ✔

XIII.|| Společné chvíle

Noc čím dál tím víc získávala na síle, téměř se zdálo, že úsvit byl v nedohlednu, avšak to množství různorodých souhvězdí, různě zářící hvězdy na potemnělé obloze, potěšil každé lidské oko. Občas je zakryl tmavý kouř vycházející z hory, ale stejně rychle je odhalil.

Gaara se chvíli kochal pohledem na tisíce světel, nechával se očarovávat jejich krásou, než ho noční chlad nepřinutil se stáhnout dovnitř. Zvířata se jim podařilo uklidnit a nyní jen spokojeně odpočívala v čerstvé hromadě slámy a chroupala zbytky ovce v kýblech. Naruto to s koňmi doopravdy uměl. Obdivoval jeho zručnost a trpělivost. Obdivoval ho celého. Potajmu ho sledoval a pokaždé zůstal viset pohledem na jeho nasvalených zádech, jež se klidně napínala při dýchání v obyčejném oděvu a blonďatých, rozčepýřených vlasech, které byly jako zalité slunečním svitem.

Měl bych se vrátit, jenomže... Temari riskovala jen kvůli mně, abych s ním měl nějaké společné chvíle. Nechci se jí odvděčit tím, že bych utekl.

Nenápadně se dostal se záda gladiátora, spojil dlaně na bedrech a zhluboka se nadechl, aby mu příkazem ve formě vtipu poručil, aby se hned otočil a pokračoval v tom, v čem přestal před těmi otřesy, leč Naruto to udělal za něj. Otočil se na rudovláska tak rychle, že nestačil pípnout, ani k tomu neměl příležitost, poněvadž se k němu měkké polštářky Kelta vrátily a jeho silné paže ho objaly. Nechal se k němu přitisknout, sám natáhl ruce a dal mu je kolem ramen, přičemž už automaticky natáčel hlavu do správného úhlu.

Řekl bych... začíná... mi to jít, pomyslel si Gaara a slastně protočil oči, než je skryl pod víčky. Velké ruce sjížděly Narutovi z boků dolů, pak zase nahoru, vytvářely tlak na jeho záda a poněkud drsnějším způsobem jej hladil. Sice rudovlásek chvíli držel, ale jen co skončil u hnětení pevného pozadí, nabil pozornosti, prudce ucukl, vyvalil oči a pokusil se marně dostat jeho dlaně pryč.

"Co to...?" ptal se vykolejen a konečně se mu povedlo ty drzé, snědé ruce dát o něco výš. Na bedrech nevadily, ale níže?

Naruto se mdle usmál a opřel se čelem, na němž se pozvolna objevily kapičky potu, o jeho. Pozoroval ty jiskřivé oči a našel v nich závan strachu. Obličej měl rozpálený červení, jenže se v ní odrážel nesouhlas. Urazil ho snad? Bylo to moc rychlé? Nechápal. Jak to měl udělat jinak, aby byl ještě pomalejší? On tolik času neměl a kdykoliv je tu mohl někdo načapat.

"Jsem na tebe moc rychlý?"

"Hmm," kývl pomalu rudovlásek a skousl se zevnitř do tváře.

Bojím se, že se stane to, co v tom skladu. Pochybuju, že bych se dokázal ovládat a zvládl tak rychle odejít, ale... ty jeho ruce... Sjel k nim očima, pátral po opálené kůži a bříšky prstů ji pohladil. Vydechl, když pocítil, jak mu jeho přirozené teplo způsobilo elektrizující chvění do svalů a příval dalšího horka. Proč mi jediný dotek činí takovou radost? Proč se v náručí otroka cítím tak skvěle? Na moment utnul další myšlenky v záplavě nových polibků na bledém krku. Ocenil, že se nesnažil zanechat značky a držel se u letmých doteků zvlhčených rtů. Nechal se natlačit zpátky na dřevěný trám, naklonil hlavu do stranu a odhalil tak větší prostor pro hladové rty. Slastně přivíral oči a přes stisknuté zuby v sobě zadržoval všechny zvuky spokojenosti. Zatím si je chtěl nechat v sobě. Zatím se držel, zatímco mu stoupaly chloupky po těle a měl mrazení v zádech.

"Držíš se zpátky," zamumlal u jeho krku, doslova cítil vibrace jeho chraplavého hlasu a horký dech, jenž ho následoval.

"Ano. Chci si to nechat pro jiné chvíle," odpověděl mu popravdě Gaara a všiml si, jak za ním zvedl svůj zvědavý pohled.