Pompeii [NaruGaa] ✔

XXV.|| Den, kdy byli poraženi

Zdravím~

Zkáza Pompeií se nám blíží, hora se probouzí k životu, ale mnoho lidí ještě pořád netuší, co se na ně valí. 

Dovolila bych si takové menší odbočení od děje, které jsem už dříve slibovala. :> Bude se jednat o shrnutí Narutovi minulosti, která nebyla zrovna růžová a začíná to tím, jak Danzou zničil jeho rodnou zemi, nechal pozabíjet všechny příslušníky kmene, včetně jeho rodičů. 

Tak co říkáte na zvrat? Kolik lidí jsem potěšila? Hehe~ Né, nebudou to mít lehké. :> Jakoby by nestačil aktivní Vesuv... Ti Římani prostě budou pořád dělat problémy. 

Speciální poděkování chci dát NarSas721 za pěkné komentáře. <3 Moc ti děkuji. ^^ Tě úplně miluju za to, hihi. A cajus_obecnak doufám, že si tu jízdu užíváš. Tohle ještě není zdaleka všechno! :3

Tož, užijte si kapitolku a připravte se na blížící se katastrofu. Hezké počteníčko~

***

Stalo se to rychle. Pár lovců vyrazilo na lov více na jih a už se nevrátili. To byl první signál toho, že bylo něco špatně, avšak ostatní z vesnice to nebrali příliš v potaz. Občas se stávalo, že muži, kteří se vydali na lov, už se domů nevrátili, protože v okolí žili vlci, pumy a další nebezpeční dravci, k nimž, ač měli respekt a drželi se od nich, tak se stávali nejčastější příčinou úmrtí.

Příštího večera znenadání a bez varování, zaútočila římská legie, v čele s mužem, jenž se ucházel o post senátora. Jel na bílém koni, rozmachoval se mečem na všechny strany, krev létala vzduchem a zanechával za sebou těla mrtvých Keltů uprostřed jejich hořící vesnice.

Pamatoval si, že ho matka přišla vzbudit, aby osedlal koně a utekl, zatímco ona šla bojovat. Naruto ale neutekl. Zůstal. Z úkrytu sledoval, jak se jeho lidé statečně bili, poté umírali, prohrávali proti přesile a přitom z jihu přicházeli další a další Římani... Křik umírajících, zvuk rohů a pronikavý lesk orlice se zařezal hluboko do jeho mladé mysli.

Viděl svého udatného otce, který bojoval ze všech sil. Byl od sazí, krve svých nepřátel a kouř z hořících chatrčí halil pohled na silného bojovníka, který se postavil Danzouovi. Získával nad ním převahu, vítězství mohlo být na jeho straně a oni by se zbavili vysoce postaveného legáta, jenomže jeden zbabělý Říman ho zezadu probodl kopím, jehož špička vylezla břichem a roztrhla orgány uvnitř...

Tehdy se nemohl skoro pohnout. Zůstal stát na místě a bezmocně se díval, jak muž s bílým koněm zapíchl svou čepel hluboko do otcova těla. Nato přes veškerý ten ruch a křik, zaslechl rozzuřený výkřik své matky, jež se neohroženě vydala za muži, kteří ji připravili o manžela.

Naruto se nepohnul ani tehdy. Hlava se mu divoce točila, marně lapal po těžkém vzduchu a v obličeji ho pálil nesnesitelný žár vysokých plamenů. Najednou se ze strany přihnal splašený kůň a srazil ho k zemi, kde ho následný pád uvrhl do bezvědomí.

"Jménem císaře Tita..."

Chlapec zamrkal, pod sebou měl ohavnou břečku z půdy a krve a celé jeho tělo paralyzovala neskutečná bolest. Dokonce cítil unikající proužek krve z úst. V očích měl vlhko a jen co ho díky mrkání dostal z výhledu, spatřil matku, jak klečela nedaleko od něj spolu s dalšími z jejich kmene. Všichni poraženi a zbaveni zbraní. Na malou chvíli spolu svázali pohled. Matčina tvář nebyla polita strachem, jak by se dalo v takové situaci očekávat, ale udržovala si nebojácný a drsný výraz, jenže v očích měla smutek a strach.