Pompeii [NaruGaa] ✔

VIII.|| Setkání

Gaara zasněně pozoroval západ slunce a na rtech mu spočíval jemný úsměv. Sluneční kotouč se dnes mimořádně činil a kreslil po azurovém nebi teplými barvami. Od žluté přes růžovou, až po její sytě tmavé odstíny. Ještě nikdy mu západ nepřipadal tak krásný. Teplý mořský vítr ovíval jeho červené tváře a on tu vůni zhluboka nasál do nosu. Říkal si, co bylo tím důvodem, že se cítil tak skvěle. Skoro jako by byl něčím omámený, požil jistý druh drogy a nemohl se z jejího sevření vymanit. Ne, že by chtěl. Takhle mu bylo dobře. Všechny jeho starosti naráz odpluly.

Kankuro si jeho změny všiml. I pod vlivem alkoholu zvládl rozeznat bratrovi nové tváře a velmi ho zajímalo díky komu je měl. Sledoval mladšího sourozence z druhé strany místnosti, aniž si ho všiml a kdyby Kankuro byl nějaký nájemný vrah, už dávno by měl splněný úkol. On ale s potulným úsměvem na tváři popíjel z měchu, sledoval Gaarova záda, než ho to přestalo bavit a třískl s dveřmi natolik silně, že sebou rudovlásek cuknul a nechápavě se ohlédl.

"Co blázníš?"

"Já jen... žes byl tak podivně zasněný," kmitl Kankuro rameny a přešel k němu blíž. "Jak to šlo s otcem?"

"Víc než dobře, ale měl jsi tam být ty. Kankuro, on na tebe spoléhá, i když se tvrdí mnoho věcí."

Starší bratr se nad tím zamračil, ale nic na to neřekl. Posadil se na širokou postel a otřel si mokrá ústa hřbetem ruky, zatímco Gaara opustil balkon a přišel za ním.

"Já jsem druhý v pořadí. Sestra se brzy za někoho provdá a odejde a ty zastoupíš otce."

"Ne, že by se mi chtělo."

Gaara si založil paže na hrudi. "Proč se takhle chováš? Budeš raději popíjet a hrát kostky?"

Kankuro si hluboce povzdechl. "Nejsem tu od toho, aby mě mladší bratr poučoval."

"Tak proč si sem přišel?"

"Protože jsem si všiml, že ses trochu... změnil," naznačil jemně.

"A jak?" zamračil se nechápavě a kousl se zevnitř do tváře. To je to na mně tak vidět? Všiml si toho i někdo jiný, když si mojí změny všiml věčně opilý bratr?

"Třeba teď. Ani sis nevšiml, že jsem tě delší dobu pozoroval. Tvářil ses tak... já nevím... jako bys byl dítě, které poprvé vidí západ slunce a úplně si to užívá. Dokonce mi přijdeš od včerejšího večera mimo."

"Tys mě sledoval a nic neřekl?" zamračil se Gaara ještě víc a v duchu se proklínal, že se nedokázal hlídat. A to stačil jediný den, aby mě Kankuro odhalil.

"Podstatnější byly ty věci potom, co jsem řekl," odvětil Kankuro a poklepal dlaní vedle sebe.

"Kvůli tomu jsi tady?" posadil se Gaara vedle něj, ruce mu do sjely do klína a přestal se tak mračit. "Já ani nevím proč, ale uvnitř cítím, že je to správné."

Proč při každé vzpomínce na... Naruta... Jistě, tak se jmenuje, Naruto, navenek se drobně usmál a do lící vstoupila stydlivá růžová barva. Palcem si přejel po hřbetu ruky, na kterém pocítil jeho letmý, horký dotek.

Kankuro si bratra zamyšleně prohlédl. Zase měl ten výraz. On se vážně neuměl hlídat. Společensky a emociálně neohrabaný. Takový jeho mladší bráška byl.

To, co řeknu, se mu asi líbit nebude, pomyslel si brunet.

Zhluboka se nadechl, pak vydechl a vážným tónem prohlásil: "Ty ses zamiloval."

K jeho překvapení se Gaara nenaštval. Místo toho sklopil pohled, přes čelo mu spadlo pár rudých pramínků a stydlivá růžová na lících přešla do tmavšího odstínu. Srdce poplašeně naráželo o hrudník a on najednou dostal strach, že tohle bylo možná špatně. To se přeci neslušelo. Neslušelo se, aby k něčemu takovému došlo. V hlavě si přehrával, kdy k tomu mohlo dojít, kdy se začal cítit tak, jak se cítil dnes. Přece se nemohl zamilovat během jediného dne, nebo ano?