DOSTÁL / Lukáš Dostál

-15-

Už jsem na Lukášovi parazitovala třetím týdnem. Měla jsem u něj ve skříni naskládaný všechny věci a začala jsem přemýšlet, jestli nezačnu ten svůj byt nějak pronajímat, nebo alespoň nabízet na bookingu.

Pár korunek se do mý kapsy vždycky vejde. I Lukáš vypadal, že tohle bere vážně. Pořád jsme si byli prakticky cizí, protože o mně věděl jen to, jak se každý den mám.

Neví o xanaxech. Neví o ničem. Taky jsem si všimla toho, že v peněžence nosí běžně celkem hodně velkou hotovost.

A nevšímá si, že mu jednou za dva, tři dny dvoustovka zmizne. On těch peněz má. Kdyby je rozdával, bude žít pořád dost zajištěnej život.

Já si v bubbleteáčku přestala směny dávat, vybodla jsem se už na všechno. A jak mi Lukáš sám řekl: ,,Hlavně abys byla šťastná.". A já budu mnohem šťastnější, když se budu moct celej den válet a o nic se nestarat.

Pořád ale šťastná nejsem.

Lukáš mě dneska vzbudil ale velmi kreativně.

,,Zálí, vstávej, dneska mám s tebou něco v plánu," zacloumal se mnou a já otevřela oči. Trochu jsem si navykla na vstávání brzo.

Ale jen trochu.

Protože pak se většinou sjedu a jdu zas spát.

,,Co? Co se děje?"

,,Řeknu ti to až v autě, ale musíš mi slíbit, že se na mě nebudeš zlobit," pousmál se a pohladil mě po tváři.

,,Fajn," začala jsem se zvedat a rovnou i oblíkat. To je frmol. Ale co by mohlo bejt tak špatný? Teď jsem celkem ready na všechno.

Nachystala jsem se, skoro jako by mě bral na nějakou slavnostní snídani, a mohli jsme vyrazit. Hned, co jsme sedli do auta, jsem na něj začala naléhat.

,,Slib mi ale že se fakt nebudeš zlobit."

,,Jasně, slibuju," odbyla jsem ho. Podal mi do ruky papír. A tohle jsem fakt nečekala.

,,Žádanka na testy krve pro přítomnost viru HIV?" koukla jsem se zaraženě na něj. To si dělá prdel. ,,Lukáši, co to má znamenat?"

,,Taky se jdu otestovat, já vím že jestli jeden z nás něco má, tak už je to stejně k ničemu, ale bylo by fajn o tom druhým vědět tuhle informaci, ne?"

Chtěla jsem z auta vystoupit, ale bylo zamklý.

,,Klid, já se chci taky nechat otestovat, pro vlastní klid, víš."

To nic na tomto nemění. Proti mojí vůli? Bez mýho svolení?

,,Lukáši, já nejsem nějaká fetka zpod mostu, nebo kurva, abys mě musel testovat," řekla jsem, slzy jsem měla na kraji.

Spala jsem s hodně lidma. Fakt nedokážu spočítat, kolik jich bylo. Taky to nebylo vždycky s kondomem. Ale kdybych nějakou nemoc měla, tak o tom snad vím, ne?

Po tváři mi stekla slza.

,,Ty si myslíš že jsem štětka, když ne fetka?" špitla jsem.

,,Ale prosimtě, nemyslím," řekl, ale v jeho hlase byla nejistota znít.

,,Tak se kurvíš snad ty? Když nemáš důvod si toto myslet, tak proč mě chceš testovat? To se normálně nedělá, víš?!" zvýšila jsem už hlas. Dochází mi s ním trpělivost celkem rychle.

Chytnul mě za stehno a pořád jen vrtěl hlavou.

,,Zálí, poslouchej mě, jo?"

Pomalu jsem přikývla. Fakt bych mu teď nejradši trefila. Ten jeho ksicht, ty slova, co z tý jeho držky jdou ven.

,,Já s tebou chci zůstat až do smrti," zvážnil. Aha? Oba máme na tohle mezi náma jinej pohled.

,,Chci s tebou mít jednou děti a chci mít jistotu, že budeme oba zdraví, bude nám všechno v těle fungovat, jak má."

,,Lukáši, není na tohle brzo?" skočila jsem do toho. Přijde mi, že mě chceš nějak spravit. Zatím jsi ale ani neidentifikoval problémy, co je se mnou špatně.

Už ale myslíš na naši budoucnost.

,,Není. Nebudu ti lhát, mohl bych si najít jinou, fakt jednoduše. Stačilo by mi zajet do žádostí o zprávy na instagramu. Nebo jít po ulici a jednu z těch, co na mě koukaj, si vybrat."

,,Tak proč to neuděláš?"

,,Protože chci tebe. Protože nevíš, kdo jsem. Nevyspala ses se mnou pro slávu, nejsem tvoje další jméno, který si zapíšeš do deníčku."

Kdybych deníček vedla, byl bys zapsanej. Ale asi tak až na desátý stránce.

Mlčela jsem. Nechtěla jsem vůbec do týto konverzace zabruslovat. Ještě když vedle mě ležela žádanka na testy na HIV.

,,Však říkáš, že to máš se mnou těžký," odvrátila jsem pohled.

,,A měl jsem snad někdy něco lehký? To, co jsem teď, jsem si vypracoval. Sral na školu, abych mohl stát v bráně a občas si zažil štěstí z úspěchu, který střídal drill a tréninky. A jestli ty máš bejt další výzva, co mám v životě, tak to zahodit fakt nechci."

,,Jeďme už prosím."

,,Půjdeš na ty testy?"

,,Pro klid, ano."

Tak jsme vyrazili. Celou cestu jsme mlčeli. Autem se jen linul hlas moderátorů v rádiu. Přijde mi, že ztrácím celou svou identitu. Pokud jsem teda nějakou měla. Už nejsem Rozálie.

Rozálie. Zmatená, nestabilní dvaadvacetiletá štětka z Prahy. Když vydělává, pije její třešňový čaj s bílou tapiokou. Když vydělává jinak, má kolem nosu bílý otisky a její vlasy drží jiný muž, než včera. A na to, jak neuspořádanej život má, její skříň je srovnaná podle barev a ročního období.

A co jsem teď? Z pohledu Lukáše asi...
Zálí. Zakřiknutá, na antidepresivech předepsaných lékářem. Nevydělává, protože jí Lukáš všechno koupí. Bubble tea neměla ani nepamatuje. Teď jí Lukáš ke snídani připravuje výběrové kafe. Skříň má věcma přecpanou, občas nějaký tričko je jen zmuchlaný na hromadě.

Především jsem ale podle všeho zadaná. A tenhle status nevím, jak zpracovat.

Přijeli jsme na odběrový místo. První šel Lukáš. Po tom, co přišel, mě utěšoval, protože se bojím odběrů krve.

Zase jsem mu svěřila kousek mojí roztříštěné identity.

Šel na odběr se mnou, koukal se na mě, zase mě trávil jeho úsměvem. Ale já se nechala svést a i při odběru krve, z kterého mám panickou hrůzu, mi koutek úsměvem ucuknul.

Čekali jsme na výsledky. Nenechal na sobě nervozitu znát. Sestřička přišla s papíry a podala nám je.

Negativní. Oba.