DOSTÁL / Lukáš Dostál

-38-

Začátky byly strašný. Paní na recepci dvakrát příjemná nebyla, což trochu pokazilo můj první dojem. S Lukášem jsem ještě přišla na pokoj, kterému budu říkat "doma" ještě nějakou dobu.

Když odešel, ujala se mě nějaká pracovnice, dejme tomu vychovatelka, která mě provedla areálem a řekla mi, jak budou vypadat moje první dny. Jako první jsem měla psychologické vyšetření od opravdového profesionála.

Ten se na mě nedíval jako na škodolibou svini, co si neváží mistra světa, kterýho má doma. Ten mě chápal. Ten velmi vokálně odsoudil toho chlapa, co mě znásilnil. Nevyhledával v ničem mou vinu.

A po emotivním a dlouhém rozhovoru, kdy jsem se několikrát rozbrečela a několikrát ho i rozesmála, mi přilítla diagnóza.

Smíšená porucha osobnosti a bipolární deprese, které se projevují, pokud užívám látky stimulující serotoninové receptory.

A já měla za to, že jsem jenom magor. Má to název a vysvětlení.

A i když jsem se dozvěděla, že magor vlastně jsem, usmála jsem se nad tím zjištěním, protože jsem věděla, s čím pracovat.

Dostala jsem předepsaný léky. Hlavně na mý psychický problémy. Nějaké slabší antidepresiva, které jsem nezneužívala, a v nouzi mi bylo přikázáno se dostavit na ošetřovnu.

Přímá fyzická ani psychická závislost se u mě neprokázala. Bylo mi řečeno, že mám silné sklony k užívání v mezních situacích, když mám úzkosti a podobně.

A tento pobyt má za cíl mi pomoct se lépe vypořádávat s těmito emocemi a udělat mi osvětu o životě bez drog.

Všichni byli na mě milí. A já si to nechala líbit. Bála jsem se sem jet, ale vlastně mi nemohlo bejt líp.

Teda mohlo. S Lukášem.

Po pár dnech jsem si na život tady už začínala zvykat. Ráno jsem si přišla pro léky, potom bylo dobrovolné protáhnutí, jóga, jídlo tady bylo výborný. Dopoledne byly různé přednášky o drogách, o psychických problémech. Když se zrovna ale vzdělávání nekonalo, mohla jsem si vybrat snad z tisíce činností, co tu prostory umožňovaly.

Já chodila do tělocvičny, dost často. Pustila jsem si do sluchátek písničky a němě tancovala. Vnímala jsem, jak se mé tělo hýbe do rytmu hudby.

Stejně jako kdysi, když jsem Lukáše poznala. Když jsem byla sjetá na několika různých látkách.

A při tomto tancování mi to došlo. Já netancovala střízlivá snad od mých osmi let. A o to víc uzdravující to pro mě bylo.

Taky jsem chodila malovat. Tam jsem se pounala i s jednou holčinou, jmenovala se Martina. Povídaly jsme si o našich životech a co nás sem vlastně dostalo. Ona se pokusila o sebevraždu, proto je tu na léčení už přes dva měsíce.

Od jedné vychovatelky, která mohla být fakt jen o pár let starší než já, jsem zjistila, že sem se jezdí léčit s ruznými problémy slavné osobnosti, protože zaručují naprostou mlčenlivost.

Většinou jsou tu lidé kvůli drogám a alkoholu, přímo s psychickými problémy je tu menšina. Martina sem jela například proto, že měla špatný zkušenosti ze státních léčeben.

A ta slečna vychovatelka, původem z Polska, tomu nasvědčovalo i její jméno - Iwona, je velkou fanynkou českého národního týmu.

Všimla si jednoho dne, když se za mnou přišla optat jak se mám, popovídat si a dodat mi pocit, že tu pro mě někdo je, rámečku s fotkou mě a Lukáše. A konverzace byla zpočátku opravdu komická.

,,Jé, ty máš našeho pěkného chlapce s sebou jo?" zasmála se, na jejím hlase byl polský původ značný jen u některých slov.

Jako jsem později zjistila, v Polsku žila jen rok a jako Polka si nepřijde.

,,Jojo, mám," koukla jsem se na naši fotku. Pro sebe jsem se usmála a vybavovala si situaci, při které vznikla. Ale to kdyžtak někdy jindy...

,,Moc pěkný," přisedla si ke mně. ,,Koukalas na hokej minulý rok? Jela bych tento rok do Dánska se podívat, ale nevím jestli mi dají volno."

,,Ne, ne, nekoukala," zasmála jsem se. ,,Mě ty Lukášovy tríčky na ledu tolik neberou."

,,Tak ses přišla vyfotit jen tak?" zasmála se. ,,Já tě chápu-"

,,Ne, ne, Iwonko, my spolu... chodíme," přerušila jsem ji a koukala se na její překvapený výraz.

,,Ježiš tak to se omlouvám, to jsem nevěděla, ale gratuluju!" zasmála se a já s úsměvem zavrtěla hlavou.

,,V pohodě, o nic nejde prosimtě."

,,Jo, já jen že mi to bylo blbý, aby sis nemyslela že o něj mám zájem, nebo tak... mám radši Pastrňáka," zasmála se.

,,Hele tak kdybys chtěla, oba se za mnou určitě brzo staví, domluvím ti fotku, hm?" nadzvedla jsem obočí.

,,To bys byla fakt hodná, ale nechci je s tím nějak otravovat, nebo tebe."

,,Neotravuješ. Jen to prosím kdyžtak nikde nezveřejňuj, stalkeři umí najít všechno."

Mluvím z vlastních zkušeností.

Tak jsem Iwoně domluvila meet and greet s Dostálem a Pastrňákem. Lukáš se za mnou stavil až po týdnu, jako bylo v pravidlech mého pobytu. První týden jsme jen volali a psali si.

Jako David slíbil, on mi na oplátku posílal videa a fotky z tréninků. Natočil mi i trapnou scénu, jak trefil Lukášovi gól a ten ho pak naháněl po ledě. Vtipný to samo o sobě mohlo bejt tak pro děti na prvním stupni, ale mě rozesmál smích kluků, co to natáčeli, a ten fakt, že se poton mlátili hokejkama.

A takovejch videí postupně vznikalo víc. Natočili i ten trend "předávám telefon tomu, kdo", kde vystupoval i pan Rulík.

Měla jsem o zábavu postaráno. Tak jsem zase na oplátku v keramice každýmu členovi týmu, se kterým jsem se tak nějak znala, udělala malej keramickej puk. A Lukášovi teda ještě spoustu malých píčovin, který pak doma budou chytat prach.

A zase k Lukášovi... ten byl schopnej si se mnou psát do noci, i kdyby měl druhý ráno vstávat. Posílal mi co celý den dělá, u videohovoru jsme spolu párkrát poobědvali a posílal mi fotopusinky na dobrou noc.

Nic mi nechybělo. Jen fyzický kontakt. Ale to asi nám oběma.

"chybis mi luky"

Napsala jsem mu jednou asi v jedenáct večer.

"Ani nepovídej, taky mi chybí těleso vedle kterýho usínat.🤓"

"tak ja sem teleso. no dobre, mne chybi tvuj valec debile"

"Ale nech toho nebo se budu ještě červenat. A radši s tímto ani nezačínej, nebo na to budu myslet"

"co lukasi chybim ti"

"Chybíš, po všech stránkách. Za pár dní se vidíme a to mi budeš chybět jen po stránce jedný😉 a teď už jdi chrápat"

"nepudu. chces poslat cecky?"

"Já si na ně počkám, magore, nech toho a jdi spat"

"dobre tati"

"😒 že já si to psaní ještě rozmyslím..."

"nechces mi psat uz tati? muj pravej tata to taky vzdal"

"Tyvole😂 Ne nebudu ti psát když seš taková"

"jaka jsem tati"

"Provokativní. A máš to, končím s komunikací👋😇"

"ty na me prdis tati?"

"Jo prdim, ale můžeš si to ještě u mě spravit"

"kdyz poslu cecky?"

"😂 ne, KDYŽ PUJDEŠ SPÁT"

"jo dobre ja pujdu (jdu na tiktok), jo?"

"Zítra si zase zavoláme, miluju tě, moc mi chybíš, kdyby se něco dělo, volej, nezapomeň❤️ dobrou"

"dobrou noc, love you luky<3"