Jenže ono to následující dny nebylo vůbec dobrý. Byla jsem na tom potratu, což pro mě byla další mentálně zatěžující situace, bála jsem se vyjít vůbec ven a doma jsem měla různý úzkostný záchvaty.
Ale Lukáš musel jezdit na tréninky, různé fyzioterapie, konzultace, ješte chodil sám cvičit. A já trpěla doma.
Už jsem nevěděla, co se sebou. Napadaly mě hrozný myšlenky a kvůli tomu mi bylo líto Lukáše. Že mu nemůžu říct, co se děje. Nechci aby se mě zbavil a poslal mě do ústavu.
Tak jsem musela napsat Davidovi, protože komu jinýmu. Tomu jsem po Lukášovi věřila nejvíc.
"ahoj davi, mam problem"
"Ahoj, co se deje?"
"ja se ti to fakt bojim rict protoze nechci abys to rekl lukasovi"
"Ja mu nic nepovim, pokud nebudes chtit. Chces se sverit?"
"jo... ja mam problem s drogama"
"Achjo, to me mrzi. Muzu ti nejak pomoct?"
"mne staci ze ti to muzu rict. proste mam ted silenej abstak a nejradsi bych si neco dala"
"A pomuze ti trava? Ja vim ze by se nemelo, ale kdyztak to domluvim s Lukasem. S tim on problem nema a neni to ani nejak zavazny"
"uprimne davide asi ne. ja kdysi brala i pervitin a ted proste po tom vsem jsem uplne v pici a nejradsi bych do toho sklouzla zas"
"To ne Zali, na to vazne nemysli. Ty ses silna ze jsi toho tolik zvladla, ze neni potreba neceho takoveho. Je ti smutno? Chces treba jenom abys nebyla sama?"
"ted ne, to neni o nejaky samote, ja proste se nechci citit tak, jak se citim"
"U me jsou vzdycky dvere otevrene, jde mi, ale nejenom mne, vsem, o to, aby ti bylo co nejlip, takhle trpet si nezaslouzi nikdo"
"to je od tebe hezky, davide, ale mam ted vazne strach ze relapsnu a dopadnu blbe a ublizim tim lukasovi"
"A fakt neni neco, co by ti pomohlo? Dobry papani, nejakej film, ta spolecnost? Jsem schopnej zajistit vsechno, pokud je to potreba"
"ja ted lezim v posteli, brecim a koukam do zdi nekolik dni v kuse. nejradsi bych se i zabila, uprimne"
"Na to nemysli uz vubec. Ja si nedokazu predstavit jakou bolesti ted prochazis, to asi nikdo, ale ver tomu, ze tady pro tebe vsichni jsme, chceme te tady a mame te moc radi. Chybela bys mi, moc. A o Lukasovi ani nemluvim"
"vzdyt mne prijde ze vsem jen zavazim a prekazim a komplikuju zivot"
"Zivot komplikovanej je, ale Luky by udelal vsechno pro to, aby komplikovanej nebyl. Moc te miluje, na trenincich o tobe mluvi"
"A ted mu to neprozrad, ale ma s tebou do budoucna fakt hezky plany, porad neco vymysli a rika, jak ho mrzi ze se nemuzes prijit koukat"Stekla mi z toho po tváři slza. Jak strašně mě toto deptá.
"diky davi"
"Neni vubec za co. Ja bych si pral aby ses citila tak potrebna a milovana, jako realne ses. Umis rozesmat, jsi strasne mila a na vsechny hodna, fakt je te na tom svete potreba. Kdybys tady nebyla, zacal bych pochybovat o tom, ze je svet fer"
"dekuju moc. je toho na me proste prilis. zkusim jit spat, treba mi bude lip, az se vzbudim"
"Jasne. Kdyby se neco delo, napis, zavolej"
A já se opravdu pokusila jít spát. Ale nedokázala jsem ani pořádně sklopit víčka, natož se k nějakému usnutí dopracovat.
Hledala jsem tisíc důvodů, proč se nesjet, proč do toho znovu nespadnout po hlavě. Ale našla jsem především jeden velký důvod, proč ano. A to ten, že je mi prostě a jednoduše nahovno.
Měla jsem v batohu trochu kokainu. Toho jsem se dotknout fakt už v životě nechtěla. Ale pokud nechci pervitin, nebo ještě děsivější substance, je tohle ta nejvlídnější možnost.
Nos jsem měla zase od bílého prášku a bylo mi najednou zase hezky. Spát se mi už nechtělo. Chtěla jsem se smát, žít. Nejradši bych o své znovu získané dobré náladě napsala všem, koho znám.
Ale to by jim rychle docvaklo, co se stalo. Že jsem nějaký deprese nevyhodila z bytu a lusknutím prstu zase nabyla svou jiskru. Život takto nefunguje.
Musela jsem si svý štěstí nechat pro sebe. A okolí bylo nuceno si zvyknout na mý stavy po absťácích a vše, co k tomu patří.
A tušila jsem, že to bude zásah do života, když si seženu pervitin. A nebylo lehký do schovávat. Každý den jsem trochu obměnila místo, kde to leželo, aby náhodou něco Lukáš nenašel. Dým jsem vyfukovala do digestoře.
Nikdy jsem do toho nechtěla spadnout znovu, přišlo to ale pomalu. Kokain je drahej, extáze nedělala úplně to, co jsem chtěla a vyzkoušela jaem v průběhu dvou měsíců hodně antidepresiv, ale ty přestaly mít nějakej účinek. A nechtěla jsem se tím zase předávkovat.
Lukáš trochu tušil, že se něco děje, ale on neví, nikdy to totiž nezažil, jak probíhá "domácí" léčba u narkomanky, kterou ještě k tomu znásilnili.
Věděl, že jsem moc nejedla. Že ty kila, co jsem s ním přibrala, se zase pomalu vytrácely pryč. O penězích nevěděl. Můj byt je v pronájmu, desítku dávám na společný účet. Od kterého mi zabavil přístup po dobu mého trápení a ta zbylá osmička byla na oblečení, nákupy jídla a další píčovinky.
Jo, a na drogy.
O tom ale neměl zdání. Asi by ho to ani nenapadlo. Ale nedalo se jinak. Byla jsem teď narkomanka na plnej úvazek.
S tím, že jsem měla každý den na nějaký drogy peníze. Nemusela jsem krást nebo spát pod mostem. Všechno jsem měla zajištěný.
Ale i David si začal všímat, že je něco hodně špatně. Přestala jsem po čase psát úplně, světlo světa jsem viděla jen při "nákupech" a uzavřela jsem se hodně do sebe.
Na Lukáše jsem často vyjížděla kvůli maličkostem. Neměla jsem žádnou trpělivost, nic. Byla jsem schránka, kterou kdysi vyplňovala duše Rozálie.
Ani mě nenapadlo přemýšlet nad tím, jaký to bylo dřív. Že bych to třeba mohla mít zpátky. Úplně mě sežraly traumatický události a zase jsem si je musela léčit drogama.
Protože... jak jinak, vlastně.
ČTEŠ
DOSTÁL / Lukáš Dostál
FanfictionRozálie. Svět plnej drog, chlapů na jednu noc a snahy vydělat si trochu peněz na rohlíky. Zato Lukáš, ten má srdce plný lásky, našlápnutou kariéru a myšlenky uspořádáný. Jen teda hlavou je někdy v oblacích. - Toto dílo nemá našeho brankáře nijak zes...