DOSTÁL / Lukáš Dostál

-34-

Blížily se Vánoce. Období, kdy by se mělo péct cukroví, objíždět blízký a trávit čas v klidu a míru.

Jenže ještě před tím, než jsme na Štědrý den smažili kapra, jsem celou tu dobu smažila já. Měla jsem pocit, že už to nezvládám.

Odpřísáhla jsem si, že na Štědrý den si nic nevezmu. Nechci to Lukášovi zkazit. Jenže za tu dobu jsme se od sebe tak oddálili, že jsem ani nevěřila, že ty Vánoce bude chtít trávit se mnou. A měla jsem pravdu.

,,Pojedeme na Vánoce k rodičům, jo?"

To mi řekl několik dní dopředu. Děsila jsem se toho. Nemohla jsem s tím ale nic udělat. Takže jsem abstinovala od momentu, co mi to sdělil, místo toho jednoho dne.

Abstinenční příznaky byly opět strašný. Zvracela jsem, potila jsem se, ale všechno jsem to musela před Lukášem skrýt. Vymlouvala jsem se na depresi, úzkosti. Protože to na něj fungovalo. V tomto případě věřil tomu, že se to zlepší samo.

Jenže tyhle příznaky neutichly ani v den, kdy jsme za těmi rodičmi jeli. Neúčastnila jsem se ani výběru dárků pro ně. Byla jsem tam fakt jenom jako komparz.

Opět nás uvítala jeho máma, do éteru se zeptala jak se máme a podobně. Měli fakt hezkej stromek. My neměli žádnej. Nestihlo se nic. Lukáš pořád někde byl a já byla ráda, když jsem si došla na záchod.

,,Rózi pohlídáš mi na chvilku kapra?" ozvala se mamka od plotny. Přikývla jsem a šla si stoupnout k lince. To dám. Jenom se soustředit na kapra.

Nemohl mi uniknout střípek konverzace Lukáše s jeho mámou, která si ho na chvilku odvedla stranou.

,,Není Rozálii něco? Vypadá fakt... smutně."

,,Ona má teď těžký období, víš... ji na podzim brutálně znásilnili a dostává se z toho... vlastní cestou," šeptal. Ale já všechno slyšela.

,,Ježiš to je strašný. Je v pohodě? Fakt promiň ale ona vypadá, že... jede v drogách."

,,Bere antidepresiva, nevím jak moc a jak často, ale je to v řešení."

A dál jsem už neslyšela. Po tomto jsem tady nechtěla bejt už vůbec. Plátek usmaženýho kapra jsem dala na talíř a dala na rozpálenej olej další kus.

Na druhou stranu mi bylo celkem jedno, co si o mně špitaj. Já už touto dobou ani nepočítala, že budu naživu. Byla jsem čistě jen ve vlastním světě. Bez Lukáše, Davida. Ve svý realitě. Chtěla jsem do tý svý reality co nejvíc utýct z opravdovýho světa, což by pro mě znamenalo jediný - smrt.

A já na ni čekala, o Vánocích, jako čekají děti na Ježíška.

U plotny mě vystřídala Lukášova mamka a já si šla zase sednout ke stolu. Bylo mi nabízeno pořád dokola cukroví, ale já věděla, že přijde kapr s bramborovým salátem. A to bude velká výzva.

Lukáš seděl vedle mě. Koukal se na to, jak mrtvě propaluju pohledem ubrus.

,,Zálí," zašeptal a já se na něj otočila.

,,Moc tě miluju," pohladil mě po tváři a já se lehce pousmála.

,,Já tebe taky," dala jsem mu malou pusu.

Lukáši, až budu na sto procent rozhodnutá a budu psát dopis na rozloučenou, bude věnován hlavně tobě. Za toho půl roku jsi tady pro mě byl ve všem. Ne sice vždycky nejlíp, ale nějakou formou byl. A za to ti ani tím dopisem nikdy nepoděkuju dostatečně.

Čas mi utekl rychle. Nikdo se se mnou nepotřeboval nějak obzvlášť bavit, takže jsem jenom koukala do prázdna, protože do mobilu je to neslušný. A přišla večeře.

Já ty chutě, jako je osmažený trojobal nebo kyselost bramborového salátu, prakticky necítila vůbec. Cítila jsem jen jak mi každé sousto prochází jícnem a jak obtížný pro mě bylo vůbec tvořit sliny. Všichni ale jídlo chválili, tak jsem ze slušnosti pochválila taky. Jsem asi nejhorší Vánoční návštěva, co zažili.

A pak došlo na dárky. Na Ježíška tady nevěřil už nikdo, takže jsem nemusela být v pozici toho člověka, co odvede děcka na zahradu.

Sedla jsem si pod stromek a lehce se pro sebe usmála. Jestli jsou tohle poslední moje Vánoce...

,,Tohle jsou ty nejhezčí Vánoce, co jsem zažila," řekla jsem nahlas a s úsměvem jsem se koukala na stromek. Nikdy jsme to neslavili takhle pohromadě. Takto svátečně a šťastně, jako Dostálovic rodina je.

Všichni najednou zmlkli. A mně bylo jedno, že jsem středem pozornosti.

,,To jsme moc rádi Rozálko," klekla ke mně Lukášova mamka a objala mě.

Trochu jsem si zavzlykala.

Jo, je to fakt krásný.

,,Ale nech toho, nebo budu bulet taky," zasmála se a setřela mi slzu. Koukla jsem se na Lukáše a ten se usmíval. Možná jsem to nepokazila úplně.

Dárky se rozdávaly docela dlouho, já jsem ani nečekala, že bych něco dostala. Ale na stromku byla položená obálka s nápisem Lukáš+Zálí.

Přisedla jsem si vedle Lukáše na gauč a pokývla hlavou, aby to rozbalil.

,,Poukázka od mámy a táty na dovolenou po Evropě dle výběru," přečetl Lukáš nahlas.

Oba jsme se nejprve koukli na sebe a pak na ně.

,,Vy jste blázni. Však my si dovolenou zaplatit dokážeme," zasmál se Lukáš a nevěřícně na ně koukal.

Jakoby... jo.

,,Tak si ale penízky spořte. Dovolenou si užijte. Čekají vás výdaje jako je svatba, hypotéka na barák, tak jsme si s tatínkem řekli, proč vám to neudělat trochu snazší v tomto ohledu. Ještě jste spolu nikde nebyli, ne?"

Zavrtěla jsem hlavou. ,,Já byla nejdál v Neměcku," zasmála jsem se. Bohužel no.

,,No tak vidíte, naplánujte si to až se to bude hodit. Po mistrovství, ať to spolu oslavíte," usmál se na nás jeho táta.

Je to krásný, je to super.

Ale co když tady už tou dobou nebudu?