DOSTÁL / Lukáš Dostál

-28-

Druhej den večer Lukáš navrhl, že si dáme procházku do parku. Šli jsme do Stromovky. Měli jsme to celkem blízko od bytu.

A já potřebovala už něco říct.

Sedli jsme si na lavičku a já se na Lukáše smutně koukla.

,,Nechtěla jsem to řešit už včera, ale potřebuju ti to říct," špitla jsem. Lukáš mě hned chytnul kolem ramen a tázavě se na mě díval.

,,David mi včera posílal novej komentář, někdo tam napsal, cituju, najdu si tě, kurvo s podprsenkama, nebo tak nějak."

Lukáš se tomu zasmál a odvrátil pohled.

,,Proč se tomu směješ? Chápeš o co jde?"

,,To si nemůžeš tak brát, co to bylo za účet?" nadzvedl obočí. Jak jako nemůžu brát?

,,Nějakej nově vytvořenej, ale-"

,,No vidíš," přerušil mě. ,,Prostě lidi si pokoj nedaj, ono to za chvilku přejde."

,,Lukáši," řekla jsem vážně. ,,Mně od včera tyhle nově vytvořený účty posílaj fotky ze včerejška, vyhrožujou mi, že mě zmlátí a nevím co ještě."

,,Zálí, mě to mrzí, ale co s tím já mám dělat? Si ty lidi blokuj," pokrčil rameny.

,,Já to zkoušela, ale ty účty byly pořád další. Musela jsem si zrušit příjmání zpráv od účtů, co nesleduju. Já ani nevím, jak na mě došli."

,,Tak vidíš, vyřešeno," usmál se. On si něco šlehnul?

,,Děláš si prdel? Tohle fakt nemůžu brát na lehkou váhu. Mně vyhrožujou, že mě zabijou, chápeš?!" vyjela jsem po něm.

,,A co já s tím mám kurva dělat?! Jsem snad fbi?!" křikl po mně.

,,Lukáši, tohle se děje ale kvůli tobě, chápeš?" zašeptala jsem. Z jeho křiku jsem měla už slzy na kraji.

,,Jo tak kvůli mně... ty sis mě takovýho našla," zasmál se.

,,A tos mě nemohl varovat, že mě, když budu s tebou, bude z Lidlu pronásledovat týpek? Že na mě budou lidi křičet, nadávat, házet podprsenky?"

Zase pokrčil rameny.

,,Ale co s tím mám proboha dělat teď? Já-"

,,Jdi pryč, Lukáši."

,,Co?"

,,Jdi domů, přemýšlej nad tím, chvilku vypusť z hlavy hokej a mysli na to, co se děje tvojí přítelkyni."

,,To nemůž-"

,,Mlč. Nedělej to horší. Běž domů, potkáme se tam už v klidu."

Zvedl se a bezeslova odešel.

Hrdě mě mezi všechny tahá, ale když z těch "všech" mi je špatně, vůbec ho to nezajímá.

Koukala jsem se na procházející lidi a potichu plakala. Přes oblohu se už přetáhla noc a mně z vysedávání začala být zima.

Nechtěla jsem se ale domů vracet. Doufala jsem, že si za tu dobu zpětně všechno uvědomil.

Ale co když ne? S kým to mám řešit? Zachoval by se takhle třeba David? Toho znají lidi po celým světě. Troufnu si říct, že to mohla mít v tomto Rebeka těžší. Taky ji nechal, ať se s tím popere sama?

Vyhoupla jsem se na nohy a až po příchodu na hlavní cestu jsem zjistila, že nesvítěj pouliční lampy. A mobil, abych si posvítila, vybitej.

Paráda.