DOSTÁL / Lukáš Dostál

-37-

A tak to mělo přijít. Měla jsem odjíždět. Při balení jsem drogy spláchla do záchodu a s těžkým srdcem jim zamávala.

Je tohle opravdu konec všemu?

Bylo mi s Lukášem nádherně. Ty tři dny od propuštění jsem měla pocit, že je život opět smysluplnej a nádhernej. Chodili jsme na procházky, jeden večer jsme se šli projet autem, koukali na západ Slunce a celou dobu se bavili. Ale přesně proto byl můj odjezd postavenej do kontrastu.

Měla jsem se jít léčit. Ale já neměla pocit, že by to byla potřeba. Já byla šťastná, kde jsem byla, jak jsem byla a hlavně s KÝM jsem byla.

Podle doktorů jsem měla sklony k závislostem. A ono to nebylo tak daleko od pravdy. Byla to totiž naprostá pravda.

Ten den, co jsem měla odjíždět, jsem dostala při čištění zubů telefonát. Odběhla jsem do ložnice pro telefon a hned hovor zvedla.

,,Růžičková, prosím?" zamumlala jsem do telefonu.

,,Nemocnice Motol, s těžkým srdcem Vám musíme oznámit, že zemřela Vaše matka. Upřímnou soustrast," řekla zklesle žena do telefonu. Další rána, ale z úplně jiné strany.

,,Dobře, děkuji za informaci," zašeptala jsem a telefon položila. Nezmohla jsem se na víc.

,,Kdo volal?" přiběhl za mnou Lukáš a já si sedla na postel. Nechtělo se mi brečet. Mohla jsem si jen domýšlet, jak se to stalo.

Později jsem ale zjistila, že kvůli alkoholu. To, co milovala víc, než vlastní dceru, ji přivedlo do hrobu.

,,Nemocnice," koukla jsem se nejistě na něj. ,,Co chtěli? Zapomněla sis tam něco?" přisedl si ke mně.

,,Ne... umřela máma," špitla jsem. Bylo ticho. Obejmul mě kolem ramen a dal mi pusu do vlasů. O tomto tématu nechci ani raději mluvit. Přijde se na pohřeb, který já platit určitě nebudu a zase se odejde. A už se o ní nikdy v životě nezmíníme.

Chytl mě jemně za ruku a palcem mi přejížděl po hřbetu ruky. Proč zrovna dneska? Na odvykačku měla jet dávno ona, ne já.

Asi jsem na ni naštvaná, že byla tak sobecká a vždycky upřednostnila sebe. Takto to dopadlo. A naposled kdy jsem ji v životě viděla bylo, když na mě byla hnusná.

,,Já nevím, co k tomu říct," prolomil ticho Lukáš. Povzdychla jsem si a pohladila ho po stehnu.

,,Já taky ne. Ale tak to asi mělo být. Může si za to sama. Hlavně, že se máme my dva," dala jsem mu pusu na rty a koukala se mu do očí.

Lukáš mi říkal, že když jsem byla v nemocnici, snažili se kontaktovat moji mámu, ale neodpovídala. Musel pak vysvětlovat, jak to vůbec v rodině máme. A že jablko nepadá daleko od stromu... viďte.

Po krátké odmlce jsem se zvedla a šla pokračovat v chystání. Vzala jsem si s sebou i oblíbenej malej polštář a plyšáka kočičky, kterýho mi Lukáš na pobyt koupil.

V hlavě jsem se do poslední chvíle snažila přesvědčit, že to možná tak hrozný nebude. Že si ten strach vsugerovávám a opravdu si tam jedu odpočinout. Ale moc jsem si to nevěřila. Já chtěla být doma. A tady s Lukášem je moje doma.

Jediný názor na odvykačku, který jsem změnila, je ten, že s tím opravdu chci seknout. Že tam jedu celou tuto kapitolu uzavřít a dál normálně fungovat.

Stačily tři dny naprosté střízlivosti, abych si to uvědomila. Jak krásně mi může s Lukášem být, když se nebudu stresovat nad další dávkou. Jak mě nic druhý den nebolí a můžu dělat cokoli.

Při balení posledních věcí mi napsal i David.

"Drzim palce! Vsechno bude v poradku Zali, neboj se, stojime vsichni pri tobe. Kdyz to casem dovolis, moc rad se za tebou stavim"

"ahoj Davi, diky moc. chvilema se tam i tesim, tak to snad nebude tak strasny:)"

"Urcite nebude, ty jsi moc silna a moc ti verime! Budem ti s klukama posilat videa z treninku a urcite ti budu davat vedet o drbech, co vznikaj😉"

Usmála jsem se nad tou zprávou a chat zavřela. Dost rozptylování.

Koukala jsem se na to zařízení, kam vlastně jedu. Je to soukromá klinika, zaměřená přímo na lidi, jako já. Je tam ale spoustu výhod, které běžné státní "odvykačky" nemají. A to protože je tato soukromá.

Telefon můžu mít, není žádné omezení. Neomezený návštěvy - to Lukáš vyžadoval. Návštěvy do areálu projdou kontrolou, jestli u sebe nemají návykové látky, to si myslím, že u Davida a Lukáše by nikdo stejně neočekával, že mi přijdou něco pašovat.

V areálu jsou taky různé zájmové kroužky. Je tam třeba keramika a malování, jóga, kulečník, bazén... je to opravdu jak dovolená.

S sebou si taky beru staré učebnice biologie a nějaký knížky. Říkala jsem si, že když mám tu možnost, mohla bych si nějaký věci zopakovat a možná popřemýšlet o studiu na vejšce, jako jsem kdysi zalhala Lukášovým rodičům. To je ale jenom takový detail, zas tak vážně to neberu.

Zapla jsem velký kufr a cestovní tašku a už jsem jenom čekala, až vyjde Lukáš z koupelny, že můžeme jít.

Společně jsme naložili auto věcma a já se naposled koukala na náměstí, které před bytem máme.

,,Jak mi to tu bude chybět," trochu jsem se zasmála a ucítila, jak mě Lukáš zezadu objal. Zahřálo to. To mi bude chybět asi nejvíc. Lidskej kontakt.

,,Uběhne to rychle, za chvilku budeš zpátky a všechno bude krásný. Jsem na tebe moc hrdej, že tam jedeš," otočil si mě k sobě čelem a já se usmála.

,,Je to velkej a odvážnej krok, co děláš, víš?" dal mi pusu na čelo a já se nepřestávala usmívat. Dělám to pro něj. A taky si chci dokázat, že děti nejsou zrcadla svých rodičů.

,,Ale neopustíš mě za tu dobu? Nebo si nenajdeš jinou?" špitla jsem. Z toho přece jen obavy mám.

,,Zálí, teď mě poslouchej. Já budu mít tréninky a jiný vyřizování, ale jinak očekávej, že ti nepřestanu psát od rána do večera, nebo se za tebou stavím, když to tvůj program dovolí. Moji polohu máš sdílenou, kdykoli se můžeš podívat, kde jsem, jo?"

Utěšilo to mou úzkostlivou povahu? Asi ne. Ale bylo hezký to takto slyšet. Snažila jsem se tomu věřit.

,,Opravdu?"

,,Byl bych blbej, kdybych tě šoupl někam, aby sis odpočinula a připravila se na všechno, co nás čekal, jenom abych tě podváděl a užíval si s někým jiným, co plánuju s tebou," zavrtěl hlavou.

,,Nestresuj, more, jedem," rozesmál mě a já byla čím dal tím víc klidnější.

Tak, a teď?