DOSTÁL / Lukáš Dostál

-32-

Rozálie

Vypustili mi žaludek. Měla jsem v sobě trubičky a myslela jsem, že je už konec. Nepamatuju si nic. Pamatuju si jen příchod Davida a tam to končí. Co se dělo pak? Nevím.

Do dveří vešel hned po mém probuzení Lukáš.

Nadšeně nevypadal. Co jsem to provedla?

,,Já se o tebe tak strašně bál," koukal na mě od dveří. Nešel dál. Jen zavřel dveře a koukali jsme se na sebe.

,,Vypadalas jak mrtvá."

,,Promiň. Já nevím, co se stalo."

Přišel blíž ke mně a sedl si na židli. Bylo mi snad ještě hůř, jak předtím.

,,Musí se to řešit, Rozálie, to takhle nejde do nekonečna."

,,Ale to se stalo teďka, já nic neberu," zašeptala jsem.

,,Stalo se to podruhý. A bereš. Doktoři mi řekli, že žádný léky už pár let předepsaný nemáš. Kde to bereš?" zavrtěl nevěřícně hlavou.

Ajajaj.

,,Od kamarádky, Lukáši, mně to pomáhalo," špitla jsem na obranu.

,,Jasně, pomáhalo. Pomohlo ti to do nemocnice, Rozálie."

Proč mi neříká Zálí? Proč už nejsem jeho Zálí?

,,Promiň mi to, nebuď ke mně zlej po tomhle všem, co se stalo."

,,Nejsem zlej, já ti chci pomoct. Já chci aby ti bylo dobře a toto dobře není."

,,Ty mě už nemáš rád?" setřela jsem si slzy. Já o něj nechci přijít.

,,Já tě miluju, ale musíš se dát do kupy."

Musela jsem jít ještě na psychologický vyšetření. Brali to jako pokus o sebevraždu. O to jsem se ale nesnažila.

Psycholožka vůbec nebrala ohled na to, co se dneska ráno ještě stalo.

,,Myslíte vůbec na své blízké?" odvrátila pohled od svého deníčku. Na co si hraje? Stejně na mě zapomene, až odejdu.

,,Jasně že myslí-"

,,Tak proč jste to teda dělala?" propiskou se klepala do horního rtu.

,,Já jsem dostala úzkosti a-"

,,Slečno vy vůbec nemáte ponětí, jaké reálné problémy na světě jsou," zasmála se.

,,Ale mě znásilnili."

,,A víte kolika ženám se to za rok stane? A nedělají tyto problémy svému příteli... ještě když je to kdo to je."

Narážka na Dostála. Hezký.

Zasmála jsem se tomu a zavrtěla nevěřícně hlavou. Tohle je fakt šílenost.

,,Můžu už odejít? Je to tady fakt zbytečný," zvedla jsem se smíchem na nohy, byla jsem tu bez berlí. Stála jsem prakticky na jedný noze.

,,Běžte, doporučení na psychiatrii dostanete tak či tak," mrkla na mě a já odkulhala ke dveřím.

Tohle bylo strašný.

Vyšla za mnou a koukla se na Lukáše.

,,Slečna Růžičková by měla unáhleně jet na psychiatrický pobyt. Je hrozbou sama sobě i okolí."

A tohle zjistila jak.

,,Neposlouchej ji, jdem," zašeptala jsem a za ruku odtáhla Lukáše pryč. Na toto si budu stěžovat, až sem zase za týden přijdu.

,,Co říkala?" koukl na mě.

,,Že moje znásilnění není vůbec nic hroznýho, že jsem sobecká, byla na mě fakt hnusná."

,,A ty máš jet na léčení? To jsem nevěděl..."

,,Jo, bylo mi doporučený odvykací centrum, psychárna teda taky, no," povzdychla jsem si.

,,A nepřemýšlíš, že bys teď jela?"

,,Lukáši, v žádném případě. Mně s tebou bylo super, prostě úplně ideální prostředí."

No... nechce se mě takto snad zbavit?

,,Rózi ale mě jsi dneska fakt vyděsila. Nejprve to v noci a teď toto. Já bych se o tebe starat chtěl, ale mám taky vlastní povinnosti a nejde to dělat napořád."

,,Ale já nechci," sedla jsem si do auta. Za jeden den se stalo tolik věcí. A já se cítila úplně normálně. Zničeně, ale ne nějak jinak.

Přestávala jsem vnímat realitu. Věci se fakt jenom děly kolem mě a já byla pozorovatel.

,,Tak... to zkusíme spolu, ale musíš sama chtít. Musíš vědět, že to dělám pro tebe. A když to prostě nepujde, tak to musíme vyřešit jinak. Vyděsila jsi i Davida. Já se fakt bál, Rozálie."

,,Ale máš mě rád?" špitla jsem.

,,Mám, ale to neznamená, že tohle budu tolerovat. Neničí to jenom mě, ale i tebe. A nechci o tebe přijít takto."

Už jsme spolu dneska nepromluvili. Dvě tragédie za jeden den.

Kdo to může říct?