DOSTÁL / Lukáš Dostál

-42-

A bylo to tu. Den D. Lukáš pro mě měl přijet až v jedenáct, ale já od osmi přešlapovala po pokoji se sbalenýma věcma.

Myslela jsem si, že si řeknu "jo, bude mi to tu chybět". Ale vlastně absolutně nebude. Šla jsem sem nakonec dobrovolně, ale dovolená to úplně nebyla. Každej den mi chyběl Lukáš. A pokud ten den přišel, chyběl mi už těsně před tím, než měl odcházet.

Jako jsem zjistila, mám sklony k nezdravému vázání se na lidi. Celou dobu jsem si myslela, že jedu sama na sebe. Že nikoho nepotřebuju a láska je fraška.

Pak jsem poznala Lukáše a i když tělo říkalo ne, mozek potřeboval jeho přítomnost. Ale abych si nepřišla slabá, myslela jsem si, že chci jeho peníze.

Na tyto a další problémy tříměsíční pobyt prý nestačí. Závislosti jsem se tady doufám zbavila natrvalo, protože jsem měla možnost si prožít radost i šílenej smutek bez drog. A není to o nic horší, než na drogách. Je to vlastně lepší.

Do budoucna musím chodit na měsíční kontroly, popovídat si, zhodnotit můj stav. Dostala jsem medikaci, kterou musím denně brát, jsou to jen nějaký lehký antidepresiva. K tomu ale i silnější sedativa na různý záchvaty vyvolaný úzkostí nebo stresem.

A ještě mi samozřejmě byl nařízen zákaz všech návykových látek. Včetně alkoholu a nikotinu. Byla jsem celou dobu úplně na suchu. První dny jsem po vapíku šmátrala, ale až jsem místo něj našla náhradu - hlínu, tak mi tolik nechyběl.

Měla jsem do budoucna ale obavy. Všechny tyhle látky jsou tak dostupný a užívá je většina mýho okolí, že se bojím, že do toho jednou zase spadnu. Ale nikotin koneckonců není tak strašnej. Ani alkohol.

Když mi to ujede, Lukáš to pochopí. Jen musím teď vydržet.

Za týden, nebo tak nějak, jedu do Dánska. Nejdál, co jsem se kdy dostala. A s mýma jedinýma kamarádama.

Koukala jsem se z okna na zahradu, když někdo zaklepal.

,,Dále!" zavolala jsem. Iwona, nebo jiná vychovatelka.

,,Ahoj, sluníčko," ozval se mužskej hlas za mnou.

V rychlosti jsem se otočila a doběhla k Lukášovi. Naposledy, co se tu potkáváme.

,,Panebože... je to za mnou," zašeptala jsem b objetí. Je po všem. Je začátek nový kapitoly, novýho života.

,,Je to za náma, Zálí, byli jsme v tom spolu," pohladil mě po vlasech a pomalu se odtáhl. ,,Tak pojď, jdeme."

S nadšením jsem popadla tašku a rychlým krokem se řítila chodbami léčebny. Na recepci jsem předala potvrzení o způsobilosti k propuštění, podepsala další papír, rozloučila se a trajdala si to k autu.

,,Tyjo, ty máš nový auto?"

Toto bylo modrý, předtím měl červený. Značka ale stejná.

,,Jojo, půjčili mi novější, je dobrý že?" koukl se s úsměvem na mě. Lukáš a jeho auta. Rychleji než 120 kilometrů za hodinu stejně nikdy nejel. K čemu je to dobrý?

,,Asi jo, hlavně že jede."

,,Dělá větší brm brm," zasmál se a poplácal kapotu auta. Brm brm je zkratka pro túrování motoru. Jak já ale ty hlasitý auta nesnáším.

,,No super, to si ale dělej s kámošema někde, ne přede mnou."

Sedla jsem si do auta a šťastně vydechla. Je tohle opravdu konec toho bezstarostnýho života? Budu se teď muset starat o daně, zdravko socko a práci?