DOSTÁL / Lukáš Dostál

-31-

Lukáš

Rozálie si ani nezobrazila zprávu, že jedu domů. Všechno proběhlo v pohodě, tak jsem stejně tak doufal, že je vše v pořádku i u nich. Celkem jsem se cítil provinile, že po tom všem, ještě když za to prakticky můžu já, jsem ji nechal doma "samotnou".

Snažil jsem se proti pocitům ze včera postavit. Nedát na sobě znát, že mě to opravdu zlomilo, že bych si to s ní nejradši vyměnil. To, co jsem viděl včera, jsem nikdy vidět nechtěl. Ale byl jsem bezmocnej. Proti její vůli jsem tam zůstat nemohl. A vrátit čas taky nejde.

Vždycky jsem jí říkal, že jí chci dopřát ten nejlepší život, ale jestli se to stalo kvůli mně, je to ten nejlepší život?

Ale ona se i po tom všem usmívala. Přes to všechno se neuzavřela a nezhroutila. Jakožto muž se nemůžu ani trochu do její kůže vcítit. A jakožto muž je mi vlastně ze sebe špatně. Měl bych ji chránit před jinými muži. Ona by trpět neměla, měl bych trpět za ni.

Ale jak se role otočily. Ona mě včera utěšovala, ona říkala, že to bude dobrý. V tento moment pro mě ztělesňuje sílu, kterou já mít nikdy nebudu.

Odemkl jsem dveře od bytu a nakoukl. Ticho. Přišel jsem do obýváku a tam spal vyvalenej Pasta.

,,Čau, vstávej vole, kde je Róza?" strčil jsem do něj, což ho probudilo. Vypadal zmateně.

,,Já zaspal? Tyvole, nevím, koukali jsme spolu na televizi," zamumlal.

Ani jsem nečekal, jestli bude říkat něco dál a šel jsem se porozhlídnout. V ložnici? Nebyla. Šel jsem do koupelny.

Ležela na zemi, s otevřenýma očima. A opakovalo se to, co jsem doufal, že se nikdy nestane znovu.

,,Volej sanitku!" zařval jsem z plných plic. David přišel ke dveřím u koupelny.

,,Co?" rozespale se zeptal.

,,Do prdele zavolej sanitku!" znovu jsem zakřičel, až mi vyhrkly slzy do očí.

Kontroloval jsem jí tep. Srdíčko jí mohlo bouchnout tak pětkrát za deset sekund. To je šíleně málo. Hrudník se jí zvedal taky hrozně pomalu.

,,Proč mi to děláš?" zašeptal jsem a zatřásl s ní. Zavřela oči. ,,Ne, ne! Ty nemůžeš teď umřít!" ječel jsem na ni. Jako by to pomohlo.

Co s ní teď dělat? Jak jí teď pomoct?

Vyzdvihl jsem ji na kolena, jako minule a snažil se vyvolat zvracení. Nic. Hlavou jen kymácela ze strany na stranu, jako hadrová panenka.

,,Co se stalo?" přišel David.

,,Ona se něčím předávkovala... co to leží na zemi?" ukázal jsem na platíčko.

,,Rivotril, to jsou nějaký antidepresiva, to bere ne?" zašeptal.

,,Já už ani nevím," fňukl jsem a snažil jsem se ji nějak probrat. Tohle je fakt zlej sen.

,,Zavolals?"

,,Budou tu za pár minut," řekl potichu David.

Rozbrečel jsem se naplno a jen koukal na to, jak leží a nevnímá. Byla jak mrtvá. Měla ledový ruce, její kůže ztratila barvu a rty se vykreslovaly do modré barvy.

,,Já o tebe nechci přijít," zašeptal jsem a hladil ji po tváři. ,,Prosím."

,,Odneseme ji dolů, ať ji můžou rovnou naložit," zašeptal David a já přikývl.

Zvedl jsem ji do náruče, vzal ze stolu její peněženku s doklady, která tam ležela ještě od tohoto rána a rychle s ní vyšel ven.

Jen co jsme vyšli ven, přijížděla sanitka.

,,Co se stalo?" zeptal se záchranář.

,,Předávkovala se rivotrilem," zašeptal jsem.

Skoro jsem nevnímal, na co se mě ptají dál. David za mě musel nějaký věci odpovědět. Jen jsem koukal, jak leží v tý sanitce.

Jak jí sami kontrolujou tep a vypadají nervózně.

,,Pane Dostál, vnímáte mě?" ozval se zdravotník.

,,Co?"

,,Chcete jet s ní, nebo si zajistíte odvoz?"

,,Zajistím si odvoz," zašeptal jsem. Na to přikývl a vydal se k sanitce.

,,Ty nepojedeš s ní?" zašeptal David. Mně ale mozek nepřemýšlel.

,,Pojedu autem ať nás můžu odvézt domů," koukl jsem se na něj.

,,Ale ona tam může bejt dlouho."

Nedocházelo mi to. Nedocházelo mi vůbec nic.

Sedl jsem si na zem a koukal se do dálky, jak se zvuk sirén oddaluje.

Ale já tě chápu, Zálí. Musí to být těžký.

Jen... proč?