DOSTÁL / Lukáš Dostál

-44-

Přestože jsem byla po výletu k nějakým jezerům vyšťavená, chtěla jsem jít ještě s tím Davidem na večeři. Necítila jsem se úplně ale na socializaci.

Takže jsem se hezky oblíkla a vyrazilo se. Myslela jsem si, že když se teď Lukáš s Davidem vídal prakticky denně, že si nebudou mít co říct. Opak byl pravdou. Ale já jen seděla, v tichosti pila kofolu a potom jedla ňoky a poslouchala jejich konverzaci o hokeji.

Začala jsem se trochu toho všeho obávat. Jsem teď na Lukáše až příliš vázaná. A on čas mít nebude. Bála jsem se, že mi to třeba uškodí, když tam pojedu. Ale pořád lepší, než zůstat doma.

Tak jsme po velký večeři přijeli domů, oba už značně vyčerpaní. Pro Lukáše zítra stres pokračuje, já se můžu celý den válet doma.

Dostala jsem ale jiný nápad. Psala mi Niky, od Martina.

"Ahoooj, nechtěla bys zajít zítra na něco dobrýho? Nechce se mi celou dobu dívat na Martina v práci😁"

Přišlo to úplnou náhodou, ale úplně vhod.

"jo jasne, moc rada, pokud si nebudes chtit povidat o hokeji :D"

"Já toho mám už po krk, takže to nehrozí. Vidíme se zítra na zimáku? Zvu tě😉 kousek je jedna kavárna"

"jezis to jsi strasne hodna, urcite!!!"

Culila jsem se do obrazovky telefonu. Lukáš si toho všimnul a přes rameno mi nakoukl.

,,S kým si píšeš?" zamumlal.

,,S mým novým klukem," odložila jsem telefon a vážně se na něj podívala. Na to se jen zasmál. Já ale svůj výraz stále držela.

,,Počkej, co?"

,,Jo, fakt. Zítra jdeme na rande, když budeš mít trénink," protočila jsem očima. Úsměv mu spadl. Jak já miluju ho takhle škádlit.

,,Ukaž mi ten chat, dělej," zašeptal a podal mi můj telefon. Uvnitř jsem se tomu šíleně smála.

Jak mi na to skočil!

Odemkla jsem ten telefon a předala mu ho, s otevřeným chatem s Niky.

Úlevou vydechl a zasmál se. ,,Tohle mi nedělej, proboha, víš jaký mám stresy? A ty přijdeš s touto krávovinou. Tak si to zítra užijte."

Chvilku jsme si zase oba dělali svý.

,,Měli bychom začít balit," prolomil ticho Lukáš. Já na to úplně zapomněla.

,,Neee," povzdychla jsem si. Jenom jsem něco vybalila a zase to budu ládovat do kufrů.

Jedeme tam na dva měsíce. Nejdelší dovolená, co si snad zažiju. Takže byla potřeba zabalit zase úplně všechno. Otráveně jsem se zvedla a otevřela kufr, který mi Lukáš nachystal. Vleze se tam toho dost.

Takže, formální šaty a boty na podpatku, ty teď nosit nikam nebudu. Dvoje kraťase, legíny, tepláky, prostě oblečení pro všechny případy.

Bylo to tak strašně zvláštní. Všude budou foťáky, kamery, lidi žadonící o podpis... budu chvilku středem pozornosti.

Po tom, co se ututlala moje hospitalizace a znásilnění, jsem už doufala, že se ututlám už úplně. Samozřejmě, že ne.

Byla jsem otázkou v rozhovorech s Lukášem. Byla jsem tématem diskuzí fanynek Lukáše. Informace o mně byly klenotem bulvárních novinářů. Byla jsem všude, ale vlastně nikde.

Lukáš mi už párkrát navrhnul, že bych sociální sítě mohla rozjet, kdybych chtěla. Pokud bych  chtěla svůj příběh převyprávět, svolil k tomu, i když by se rozkřiknul fakt, že byl s narkomankou.

Já ale chtěla zůstat v soukromí. Nechtěla jsem upoutávat pozornost na Lukáše v tom smyslu, že byl s někým, jako jsem já.

Lajčíky a spolupráce by mi to asi přineslo, ale peněz máme dost. A nepotřebuju bejt slavná influencerka. Kdybych na to měla živnost, budu mít větší daňový zatížení, než už mám.

Sedla jsem si vedle kufru a jen se tupě koukala dovnitř.

,,Děje se něco?" hned za mnou přišel.

,,Neděje, jen se cítím tak zvláštně. Bojím se toho, co bude."

,,Já taky, možná ještě víc, než si myslíš, ale ty se nestresuj. Všechno se zvládne a oba si to nakonec užijeme, jo?" pohladil mě po vlasech.

Jemu na ramenou leží výzva v podobě zlatý medaile, nechce zklamat celej národ. Moje výzva je trochu jiná, nechci zklamat sebe.

~

Přijeli jsme před zimák a já u vchodu pozdravila pár kluků, rozloučila se s Lukášem a čekala na Martina s Niky. Konečně, ale že konečně! budu mít i ženskou společnost.

Když jsme se viděly, obě jsme trochu zapištěly a objaly se. Martin zavrtěl hlavou.

,,Jste praštěný, tak ahoj, užijte si to," rozloučili se a zůstaly jsme před vchodem jen my dvě.

,,Tak kam?" zeptala jsem se s úsměvem.

,,Pojď, ukážu ti to. A dej si co chceš, vůbec nic neřeš, uděláme si holčičí dopoledne," mrkla na mě.

Přišly jsme do nějaký industriální kavárny. Sedly jsme si ke stolu u okna a koukly se na meníčko.

,,Já tady mám ráda ty avokádový tousty, jestli to jíš, to fakt doporučuju!" ukázala na položku v meníčku a já přikývla.

,,Tak to si dám. A kafíčko?" koukla jsem se na ni.

,,Jasně, kávičku, toustíček, uděláme si to hezký," zasmála se. ,,Mám už pocit že mi z toho mrdne."

,,Jo, to já taky, pořád hokej, mistrák, rozebírá se mnou taktiky, jako bych na tom ledě měla stát s ním."

,,To mi povídej... v Dánsku se na ně a jejich kecy vybodnem a budem spolu objevovat Herning, jo?" zašeptala.

,,Na malíček."

,,Na malíček," zasmála se a tím jsme zpečetily naši dohodu. Objednaly jsme si, trochu si postěžovaly na kluky a po obdržení ňamin jsme začaly jíst.

,,Tyvole to je dobrý," zašeptala jsem směrem k ní. Jídlo v léčebně nebylo nějak výrazný, tak všechno teď chutná strašně výrazně a dobře.

,,Já ti to říkala, chodím sem často, když mě Martin na ledě omrzí."

,,Tak po mistráku už sem půjdeš jen s doprovodem," zasmála jsem se. ,,Pokud teda nepoletíte do Ameriky."

,,No, to právě nevím. Martinovi se tu zatím líbí, mně taky, ale NHL mu chybí. Uvidí se, co bude.  Co ty a Lukáš? On se nebude chtít vracet?"

,,Ne, ne, o tom nemluvil, líbí se mu tady, vídá se víc s rodinou a právě přemýšlíme, že bychom mě poslali ještě studovat," zasmála jsem se a promíchala si kafe.

,,Jo? Studovat? A co?" zajímala se.

,,Biologii, asi mikrobiologii nebo tak, něco s tím spojenýho."

,,To je strašně zajímavý, do toho určitě běž. Jak jsi to měla vlastně se školou? Od Martina vím, žes to měla strašně nahovno, ale nebudeme se o tom bavit, jestli nechceš," řekla soucitně.

,,Ale ne, to je v pohodě, dodělala jsem na gymplu maturitu a šla prostě do ulic, fetovat a tak různě no. To už ale nejsem já, stydím se zpětně za sebe."

,,Už se tím netrap, všichni víme, že jsi úplně úžasná holka. Lukáš je s tebou strašně šťastnej. Taky jsem udělala hrozný píčoviny a vždycky, když toho lituju, tak si říkám, že třeba nebýt těch chyb nejsem tam, kde teď. Třeba bys Lukáše nepoznala, kdybys šla hned na výšku a byla čistá. Vyzní to blbě, ale je třeba se na to dívat s nadhledem."

,,Děkuju, máš asi pravdu. Jen se bojím, že se mi ta minulost někdy vrátí. Že mě někdo někde pozná."

,,Rózi, ty bys ty lidi poznala?" zasmála se.

Zavrtěla jsem hlavou, že ne.

,,Tak se nestresuj, že někdo pozná tebe."