DOSTÁL / Lukáš Dostál

-39-

A pak přišla první návštěva Lukáše. Na mé překvapení s sebou vzal i Davida.

Čekala jsem netrpělivě na gauči v místnosti pro návštěvy. Naštěstí tam zůstat nemusíme. Mám dovolenou i vycházku, ale to záleží spíš na klucích.

Klepala jsem nervózně nohou a poslouchala to dunění, které zaplnilo celou místnost. Neslyšela jsem nic jinýho, vlastně.

Ale pak se otevřely dveře.

Vyskočila jsem na nohy a běžela ke dveřím. Tam jsem se setkala ale s pohledem Iwony.

,,Pozor ať nenarazíš," zasmála se.

,,Čekají na recepci. Já se chtěla zeptat, jestli teda... můžu tu fotku?"

,,Jo, jasně, můžu ale už za nima jít?" řekla jsem nedočkavě. Byla jsem jak malý dítě. Přikývla a já doslova vyletěla ze dveří a pádila na recepci.

,,Ahooj!" zapištěla jsem a vrhla se Lukášovi do náruče. Tohle mi tak šíleně chybělo. Jeho vůně, jeho ruce, jeho úsměv... jeho on.

,,No nazdar," zasmál se a pohladil mě po vlasech. David vedle mě stál a jen mě rukou pohladil po zádech.

,,No pojď sem i ty," objala jsem i Davida. Bylo to hezký, že přišli oba. I přes nějaké kamarády, které jsem tady našla, mi tito dva chyběli nejvíc.

,,Seš připravená? Můžeme jet?" koukl na mě Lukáš.

,,Co? Kam jet?" řekla jsem zmateně a koukala se na oba. Já myslela že mě vemou jen na zahradu tady v areálu.

,,Jedem na vejlet," zasmál se David. Byla jsem tu jenom skoro dva týdny a už to vypadalo, že mi houká. Venku bylo nasněženo, tak mě nějakej výlet ani nenapadl.

,,Jakej?"

Přála jsem si, aby řekli, že k nám domů a napořád. Tak jednoduchý by to ale nebylo.

,,Jedem lyžovat, do Chotouně."

,,Lukáši blázníš? Já lyžovat neumím," zavrtěla jaem hlavou.

,,Pojď, my tě to naučíme," pousmál se David.

,,Jo, jsou tam fakt jednoduchý sjezdovky, příští rok zajedem do Alp," mrkl na mě Lukáš. Já snad ale oblečení na lyžování ani nemám.

Koutkem oka jsem zahlídla Iwonu. A cvaklo mi to.

,,Jo a... kluci vyfotíte se prosím s Iwonou? Má vás moc ráda," špitla jsem a oni nahlas souhlasili. Tak jsem je vyfotila, Iwona radostí celá zářila a pořád děkovala.

Já se šla tepleji oblíct, nachystala jsem si na odchod věci a vyrazili jsme. V autě mě Lukáš překvapil ještě s lyžařskou výbavou. Lyže půjčil a nějaký teplý oblečení mi koupil. A trefil se překvapivě do velikostí.

Tak jsme mohli vyrazit na můj první lyžařskej zážitek. Bylo to asi dvacet kilometrů od Prahy, nejeli jsme ani nějak dlouho.

Mně ale stačilo, že jsem byla s lidma, co mám ráda. Nemusel hned teda přijít i David, ale kdy by s jeho nabitým programem vlastně přijít mohl.

Přípravy na mistrovství světa jsou v plným proudu. Z toho jsem taky pochopila, že každodenní návštěvy, jako Lukáš sliboval, zas tak možný nebudou.

Ale neměla jsem mu to za zlý. Vážila jsem si každý jeho zprávy, hovoru, nejvíc teda týhle návštěvy.

Za pár dní prosezenejch v léčebně mi hodně došlo, jak důležitý je někoho mít. Někoho, kdo mě bude mít bezpodmíněčně rád.

A to Lukáš je.

Zpětně bych si za svůj přístup k němu nafackovala. Zezačátku jsem ho opravdu viděla jen jako prachatýho týpka, co mi koupí všechno, na co si ukážu. Tehdy jsem ale byla prostitutka. Ze sociálních interakcí jsem ty koruny viděla.

Ale Lukáš tady byl. Přes špatný i dobrý. A ani jednou mi nedal důvod pochybovat, jestli mě má rád. A já se díky němu naučila mít ráda.

A tady dokonce mít ráda i sebe.

Díky němu jsem zjistila, že není tak těžký mít přátele. Komunikovat i střízlivá. Taky jsem poznala, jaký je to mít rodinu. Nikdy jsem neměla krví příbuznou rodinu, jako má on. Ale pro mě je rodina on, David a ostatní kluci z týmu, vlastně i jeho máma a táta.

Tady jsem mohla jen snít o tom, jaký by to zezačátku bylo, kdybych drogy nebrala. Třeba by to ale nedopadlo tak dobře, jako si představuju. Třeba to tak všechno mělo být.

Možná bych bez svý závislosti a způsobech vydělávaní peněz nestála poprvé na sjezdovce s Dostálem a Pastrňákem.

A třeba, kdybych byla přece jen závislá trochu víc, bych ležela šest stop pod zemí a pervitin - vlastně fentanyl - by mi tohle všechno vzal.

Třeba, kdybych si svou sebevraždu naplánovala dřív, bych se vůbec tak daleko nedostala.

Všechno ale zůstává pod štítkem "kdyby". Mohlo to dopadnout jakkoli, ale dopadlo to tak, že teď ležím hubou ve sněhu, nemůžu se přestat smát a samotný David Pastrňák mě zvedá zpátky na lyže.

Mami, vidíš to? Lidi mě maj rádi. A stačí jim pro to jen moje existence.