DOSTÁL / Lukáš Dostál

-3-

Vzbudila jsem se s šílenou bolestí hlavy. Lukáš ležel rozvalenej vedle mě, překrytý do půl těla bílou bavlněnou peřinou s červenýma srdíčkama. Přesně ta z Ikei, kterou jsem chtěla.

Měl lehce pootevřenou pusu a tiše vydechoval. Až teď jsem si mohla všimnout jeho vypracovaného těla. A taky mé pozornosti nemohla uniknout jedna maličkost. Hah, maličkost. Na poličce hned naproti postele se leskla zlatá medaile. Svěšená dolů, odrážela světlo linoucí se z okna. Hned za ní bylo vystaveno několik dalších medailí a fotek. V rohu místnosti se vyjímala nějaká zvadlá rostlina a... hokejka. Brankářská hokejka.

Z mého poblázněného rozjímání se nad Lukášovým stvořením mě toto přímo hodilo do reality.

Kdo to kurva je?

Potichu jsem se z postele zvedla, oblékla si oblečení ze včerejška, které ještě mělo pach vydýchaného klubu. Přicupitala jsem k poličce a modlila se, že se Lukáš nevzbudí. Vzala jsem do ruky puk s jeho jménem. Lukáš Dostál.

A do prdele. Já vím kdo to je. Já se zfetovaná vychrápala s mistrem světa v hokeji.

Leknutím jsem strčila do fotky, která se následně rozlétla po zemi a ťukla do zlaté medaile, která teď vrhala odlesky po celé místnosti.

Do prdele, do prdele!

Puk jsem vrátila do poličky a šla si vzít kabelku. Jdu pryč. Přímo utíkám. Prasácky, bez vzkazu, bez jakýchkoli informací. S tímhle člověkem nechci mít nic společného.

Nazula jsem si boty a co nejvíc potichu se vyplížila z bytu. Teď není ani vhod, aby ho probudilo zavření dveří.

Srdce mi bušilo o sto šest. Co se to kurva stalo? Jak se to stalo? Teď se Holešovicím co nejvíc vyhýbat, co nejlépe už navždy. Mobilem jsem si vyfotila vchodový dveře a utíkala za zvukem tramvají.

Hlavou mi probíhalo to, jestli o mně vůbec něco podstatnýho ví. A neví. Ví jen to, že se jmenuju Rozálie a ráda sjíždím čáry. Z těchto informací mě nikde nenajde. Facebook nemám, instagram mám soukromej a nejsem tam ani pod vlastním jménem. Veřejně taky nikde nevystupuju, i když to šlapky poslední dobou dělaj rády.

Nastoupila jsem na první tramvaj, která jela sice úplně do prdele, ale alespoň co nejdál. Metrem si pak pojedu na Chodov a jsem skoro doma.

Když jsem už dorazila, zamkla jsem si a sesypala se na zem. Byla jsem z toho fakt v hajzlu. Fakt jsem se nechtěla dostat do kontaktu s někým takovým. Tentokrát mi bylo trapně ze sebe. Jak mi to nemohlo dojít? Celej národ o něm několik týdnů v kuse mluvil. Jenže já ty týdny byla sjetá čímkoli, co mi kdo podstrčil. Ať to byla stupidní extáze, nebo kokain, nebo i zkurvenej pervitin. Já byla mimo, nemám doma televizi a hokej bylo to poslední, co mě zajímalo. Zajímalo teda, ale jen v tom smyslu, že se bary a hospody hemžily chlapama, co si za těch pár kaček se mnou vrznou.

Chtěla jsem si hlavou praštit o zeď, jestli se mi to náhodou nezdálo, nebo přinejmenším se nějak potrestat, aby se ten mozek vzpamatoval.

Odteď kluby v mojí blízkosti, nikde blízko Holešovic, nebo centru.

-

A vážně že jsem to tak dodržela. Čáry jsem sjížděla na záchodech v klubech na Chodově, nejdál jsem byla snad na Pankráci.

Měla jsem to ale s penězmi bídně, v bubble tea na Chodově mi nedávali tento měsíc skoro žádné směny, tak jsem žila z rohlíků s různýma pomazánkama. Omezila jsem i poobědní hulení, jak kvůli financím, tak kvůli chutím. Nemohla jsem si dovolit utrácet za dobroty.

Nedokázala jsem si ani představit, jak bych tento život vedla, kdybych byla normální pracující. Nikde by mě s maturitou z gymplu stejně nevzali, krom gastra. Byt jsem podědila po tátovi, jelikož jsem byla jedinej dědic.

A někdy si říkám, proč, když jsem měla takový štěstí, si takto kurvím život.

-
Jak myslíte že bude love story pokračovat? Odpověď stejně zjistíte dál, ale napište mi vaše tipy. Love ya!