DOSTÁL / Lukáš Dostál

-36-

Byla jsem několik dní v kómatu. Vnímala jsem, co se kolem mě dělo. Ale nebyla jsem schopná reagovat.

Lukáš tady byl každý den. Plakal, držel mě za ruku. David sem přišel taky, především jako podpora Lukáše. Taky jsem slyšela, jak řešili stopové množství drog v mojí krvi a co zapříčinilo tuhle situaci. Nejedla jsem a neunesla jsem abstinenční příznaky.

Na celý můj život a myšlenky v kómatu jsem ale po probuzení zapomněla.

Když jsem otevřela oči a procitla, seděl Lukáš vedle mě. Měl celkem nateklý oči a nevypadal vůbec tak, jako naposled.

,,Lukáši," zašeptala jsem, abych oznámila svůj příchod mezi živý.

,,Zálí!" otočil se ke mně a hned mě obejmul, jak to v jeho možnostech bylo. Voněl. Já konečně něco cítila.

A všechno vypadalo barevnější, než předtím. Všechno bylo o něco krásnější a nedokázala jsem ani emocemi dát dostatečně najevo, jak ráda ho vidím.

,,Co se stalo?" zašeptala jsem, ale to už do místnosti vběhl doktor. Ten mi všechno vysvětlil. Co se stalo, kde se to stalo a hlavně... proč.

,,Slečno Růžičková, byla jste si vědoma toho, že užíváte fentanyl?" nadzvedl obočí. Ne takto před Lukášem...

Zavrtěla jsem hlavou. S touto odpovědí doktor spokojenej nebyl.

,,Vřele vám doporučuji odvykací pobyt. Teď se třeba cítíte líp, ale máte sklony k užívání návykových látek. Mohlo by vám to vážně pomoct," kýval hlavou. ,,Nechám vás tady o samotě," odmlčel se a odešel.

Jenom ožiju a je to zas to stejný.

Koukla jsem se na Lukáše. Měla jsem pochybnosti.

,,Ty ale víš, že za toto jsem teď nemohla," špitla jsem a on lehce přikývl. Ani jeden jsme tomu nevěřili.

,,Jenom... ty víš že jsi brala fentanyl? Nebo opravdu ne?" zeptal se, nevěděl, jestli chce odpověď znát. Ale teď mě šoupnou na léčení tak či tak. Můžu zalhat.

,,Ne, opravdu ne, já si sehnala xanax, s tím že to xanax je, ale asi teda nebyl..."

Já blbec si sehnala drogu, která mi měla dělat pravej opak a nepřišlo mi to ani trochu divný? Pervitin je něco diametrálně jinýho!

Lukáš si povzdychl a chytl mě za ruku.

,,Já to už řešit nebudu. Ale chci aby ses šla léčit. Budu tu pro tebe, budu tě navštěvovat, zaplatím ti nějaký lepší odvykací centrum. Bude to jako dovolená. Budeš v bezpečí, prosím," zaškemral, koukajíc na mě se skleněnýma očima. Řekla bych, že je tohle moje poslední šance. A stejně tomu neuteču. Bylo tu průserů pod vlivem drog až příliš na to, aby se to zametlo pod koberec.

,,Fajn, dobře," zašeptala jsem a koukla se na chvilku na přístroje, co kolem mě byly. Už je doufám nepotřebuju. Cejtím se líp jak kdy předtím!

Lukáš si oddechl a s úsměvem se na mě koukl.

,,Kolikátýho dneska vůbec je?" Tuhle informaci mi totiž zdvořile doktor neřekl. Ani nevím jak dlouho jsem v kómatu byla.

,,Je třetího ledna. Doktoři mi říkali, že se vzbudíš, ale že neví kdy. A já se bál že mi jen dávaj falešný naděje, abych sem nechodil zbytečně. Strávil jsem tu s tebou Silvestr."

Novej rok v nemocnici. Začíná to teda slušně. Jak na novej rok, tak po celej?

,,Tos nemusel..."

,,Ale musel. Udělala bys to stejný, aspoň doufám," trochu se zasmál. Jo, asi jo? Bejt na jeho místě.

,,Jak to s náma bude dál?" zašeptala jsem. Už jsem ti tolikrát nalomila důvěru. Vyhrožoval jsi mi hned zezačátku, že to se mnou vzdáš, jestli se to ještě někdy stane. A stalo se to tolikrát.

Jenže teď jsme spolu půl roku a prožili jsme si už za tu dobu věci, co některý páry nezažijou vůbec. A pro tebe, Lukáši, by bylo ale pořád nejjednodušší mě nechat jít a hledat jinde.

,,Jak by bylo? Já tě neopustím, ještě k tomu teď. Já si uvědomil, že jsi to měla prostě těžký a i když mi to zpětně hodně ublížilo, jsme lidi. Já dělám sport, kdy mě může cokoli v sekundě pohřbít. A že se málem jednou stalo. Byl bych pokrytec, kdybych netoleroval ohrožení života u tebe. Každej si to děláme svou vinou, ale musíme tomu nejvíc zamezit. Já mám chrániče na krk, tak ty půjdeš na léčení."

Jenže ty jsi ty chrániče nekupoval několik měsíců, zavřenej.

,,Víš Lukáši, mně přijdeš trochu naivní," zasmála jsem se. ,,Nemyslím to tak, že až dojdu z léčení, že budu v tom pokračovat, ale že mi furt dáváš nějaký naděje."

,,Zálí, proč jsi se mnou zůstala po tom, co jsi mě viděla krvácet na ledě?" chytl mě za ruku a mně se na chvilku do hlavy promítla vzpomínka na ten hrůznej den.

,,No protože tě mám ráda. A nechtěla jsem, aby se ti něco stalo a já tomu třeba nemohla zabránit."

Co si ale budeme nalhávat, při každým zápasu nebudu stát vedle něj a kontrolovat, jestli je v pořádku.

,,Tak vidíš. Taky tě mám rád a na tvým životě mi záleží. Proto se snažím, aby ses vyléčila a bylo ti zase dobře."

Ještě mi ten koncept lásky ve vztahu není úplně vlastní. Pořád se to učím.

Dostala jsem z nemocnice doporučení na odvykací pobyt, ten den si mě ještě nechali na pozorování a druhý den mě měli propouštět.

Pak už to nechali na mně. Nemůžou mě jako dospělýho člověka nutit se jít léčit. Ale já byla tak na dvě třetiny přesvědčená, že chci.

S Lukášem jsme si ten večer psali. Posílal mi různý zařízení, některý i soukromý. To jsem se na cenu neodvážila podívat. Ale zapřísáhl se, že mi to klidně uhradí.

Bylo mi vcelku jednu, kde to bude. Já mezi cizíma bejt nechtěla tak či tak. Jen jsem chtěla, aby to bylo v okolí Prahy, nebo přímo v Praze. Chtěla jsem, aby jezdil na návštěvy.

Už mi ale od začátku bylo jasný, že tam nebudu jen týden.