DOSTÁL / Lukáš Dostál

-17-

Cestou jsme se ještě stavili pro náplň do mýho vapíku. Extra silnou. Dneska to po návštěvě budu muset rozdýchat...

,,Tady to je... hlavně v klidu, jo? Jsou to fakt milí lidi, budou rádi, že tě vidí," ujistil mě a zaparkoval před menším barákem. No srdce mi bušilo hodně rychle. Tohle jsem si ještě nezažila.

Kluk, s kterým jsem v sedmnácti chodila, měl stejně rozvrácenou rodinu, jako já. Často jsme spolu hulili, nebo jsem pro něj chodila za jeho partou, když se ožral fakt moc. Vodila jsem ho domů, kde jsem pak často přespávala. Jeho rodiče mě od vidění znali, ale neproběhlo žádné speciální představování. Prostě jsem byla, no. A pak zase nebyla a byla nejspíš jiná.

Vystoupila jsem z auta a čekala, až si pro mě přijde. Vzal batoh, který sbalil teda on, aby měl stoprocentní jistotu, že jsem nic nepašovala. Zase, sjet se u jeho rodičů bych si nelajzla.

,,Pojď, dej mi ruku," zašeptal a za ruku mě sám chytl. Došli jsme ke dveřím, kde zazvonil. Po chvilce přišel někdo otevřít.

,,Ahoj Lukášku," objala ho nějaká žena, asi máma, a pak se koukla na mě.

,,No ahooj," taky mě objala. ,,Ty budeš asi Rozárka, že? To je krásný jméno," zeširoka se usmála, přesně, jako to dělá Lukáš.

,,Ano, to jsem já," taky jsem se trochu pousmála.

,,Můžeš mi říkat mámo, nebo Jano, je mi to jedno, pojďte, už se vaří oběd!" vedla nás dovnitř. Měla v sobě mnohem víc elánu a života, než má Lukáš. On je takovej... pasivní.

Vyzula jsem se a šla potichu za Lukášem. Přišli jsme do kuchyně, která byla spojená s obývákem.

,,No to je teda návštěva!" ozval se po mém příchodu mužský hlas. Asi táta. ,,Ahoj synu, tak mi představ tu tvoji slečnu," přihrnul se za námi jeho táta, kterej byl však o dost nižší.

,,Tak tati, tohle je Rozálie," předsunul mě Lukáš trochu před sebe, protože jsem se celou dobu vláčela za ním. Jeho táta mi podal ruku.

,,Tak já jsem táta, rád tě poznávám," potřásl mi tou rukou a já se jen tupě usmívala. To je moc interakcí na mě.

,,Máma za chvíli bude mít hotovej oběd, tak snad si dáte. Rózo, jíš maso, ne?" koukl po mě jeho táta. Přikývla jsem.

,,Uf, jsem se lekl," zasmál se a já se taky zasmála, abych aspoň působila, že zapadám. Vtom se ale, aby toho nebylo málo, do konverzace připojil další hlas. Tentokrát dívčí.

,,Luky, ty seš už- jé ahoj!" přiběhla za námi holčina mého věku. Asi teda ta sestra...

,,Já jsem Terka," usmála se na mě. ,,Rozálie."

,,To je ségra," houkl směrem ke mně Lukáš. Jo, to mi došlo, že to nebude tátova milenka...

,,Super, že jsi z Česka, si aspoň budeme rozumět," trochu se zasmála a já zase opakovala řeč těla. Nechci vyčnívat... i když ty vtipy vlastně nechápu.

Po chvilce jsme se usadili všichni v kuchyni ke stolu. Podávala se svíčková. Tradiční svíčkovou jsem fakt dlouho neměla.

Lukáš začal vyprávět o hokeji, co se za tu dobu, co tady nebyl, stalo. Na moje poměry sem jezdí dost často, já mámu neviděla dva roky. A to bydlí, teda aspoň myslím, kousek od Prahy.

,,Tak co, Lukášku, povídej, přeháněj, jak jste se poznali, kvůli tomu tady snad jsme," nadhodila řeč jeho máma. Ach ne... hlavně neříkej pravdu.

,,Tak se Zálí..." začal.

,,Zálí? Tak se ti říká?" koukla na mě jeho máma. ,,No, jó, ona to je zdrobnělina toho konce mýho jména, RoZÁLIE."

,,To je hezký, to by mě nenapadlo," přikyvovala hlavou. ,,Promiň, že jsem ti do toho skočila, pokračuj."

V naší rodině se promiň neříkalo. Ani se neděkovalo. Prostě se stalo.

,,No seznámili jsme se prostě přes kamarády, však víš, no a slovo dalo slovo, fakt to není nějak neobvyklý," zalhal. Je. A ty teď sám porušuješ to, co jsi chtěl po mně. Kdybych byla zfetovaná, tak jim tady pravdu řeknu, a to ty víš. Sis tu lež předem pojistil.

,,Mám z tebe radost, Lukášku, chvilku v Česku a už máš takový štestí."

,,Jo, to asi jo. Nejprve zlatá medaile a pak tohle zlatíčko," zasmál se a chytl mě kolem ramen. Vy jste všichni asi přehnaně sladcí, že?

,,A co děláš... Zálí, za práci?" oslovila mě Terka. Mám se nalodit na tu vlnu jeho lží?

,,Pracuju momentálně v jedný kavárně, ale přemýšlím, že bych se po letech vrátila ke studiu a zkusila biologii, nebo tak něco," usmála jsem se. Ne. V žádným případě se do toho školskýho systému znovu namotávat nebudu.

,,To je pěkný," schválila mi moji lež jeho mamka. No bylo by to krásný. Takový zdravě prosperující pár, že?

,,Je moc šikovná. Výborně peče, kdyby to nebylo tak narychlo, tak bychom vám něco dobrýho přivezli," řekl Lukáš s plnou pusou svíčkový.

,,Tak to se budeme těšit, už abyste dojeli brzo!"

To není naposled, co tady jsme? To budu muset jet ještě příště? Ale asi... asi mi to za ty miliony na jeho kontě stojí.

V klidu jsme dojedli a já se uvnitř modlila, ať už je konec. Jenže jeho máma donesla z půdy starý fotoalba a já musela předstírat, jak roztomilej Lukáš byl. Mně nepřijde zas tak roztomilej ani teď, natož, když mu bylo deset.

Když byl po tomto traumatickém zážitku Lukáš opět zaneprázdněn rozhovorem, přisedla si ke mně Terka.

,,Jak seš na instagramu?" pošeptala směrem ke mně. Ach ne...

,,Já moc sociální sítě nevyužívám, tak je to asi jedno," nervózně jsem se zasmála. Tyvole mám tam fotky, kde mi jde vidět celá prdel, nebo jak si nos láduju kokainem.

,,To neva, nebo aspoň číslo? Ať jsme v kontaktu, víš co."

,,Jo Lukáš ti pak číslo pošle, jo?" lehce jsem se pousmála a doufala ve dvě věci. Spokojí se s tím, nebudu to muset řešit teď, NEBO na to zapomene až odjedem. To by bylo ideální.

,,Když jsme tady tak krásně všichni, uděláme si fotečku, joo?" zvolala Lukášova mamka a já si přála, aby mě blesk fotoaparátu sežehl na popel.

Lukáš se na gauči na mě pořádně natisknul a chytnul mě kolem pasu. Jeho máma zatím nastavila mobil na samospoušť. Tak tohle byla moje noční můra. Těsně před koncem mi dal pusu na tvář.

A tak vznikla snad nejhorší fotka všech dob.

,,To bude dobrej příspěvek na fejsbuk, mámo," zasmál se Lukášův táta a máma vřele souhlasila. Panebože...

,,Pak mi to prosím pošli mami."

On tu hrůzu chce mít v telefonu?

-
Ahoooj! Tak další díl je venku. Jména jsou vymyšlený, tak se snad nezlobíte<3 jak vás knížka baví?