Svobodná duše

-1-

Pamatuji si své první nadechnutí. Vůni maminky i mé první rozčílení, které způsobil můj bratříček, který se narodil těsně po mě. Prvních pár týdnů pro mě bylo těžké, ale postupem času jsem začal vidět a konečně uviděl krásnou chlupatou tvář svého jediného rodiče.

Jak plynul čas, naučil jsem se chodit i běhat. Často jsme s bráškou hrávali nedaleko u řeky a maminka nás vždy pobaveně hlídala. Bylo to naše oblíbené místo, jak už díky hraní, tak dokonce i během poklidného odpoledního spánku.

Posledních pár dní bylo teplo a my začali očekávat blížící se déšť. „Zimo, Šavle, pojďte se schovat". Začala nás nahánět do našeho menšího úkrytu v křoví pár minut od řeky.

Ulehli jsme s bráškou vedle sebe a vyplázli štěstím jazyk. Vkročila do bezpečí hned po nás a ulehla naproti nám. „Mami, co se děje?" Optal se Šavle po mém boku. „Blíží se bouře", zvolala mírně nervózně, zatímco hleděla na jediný viditelný východ odtud. „Synové moji, chtěla bych vám vyprávět jeden příběh". Nečekali jsme ani jeden a hned začali blažeností vrtět ocasy. Milujeme její příběhy. Jsou napínavé, bojové, někdy dokonce i romantické, ale mají v sobě tolik věcí o životě. „Dávno, než jste se narodili, žil náš předek. Všichni ze smečky ho milovali. Byl hrdý, silný, moudrý a hlavně bojovník, proto ho uznali jako vůdce smečky. Bohužel však, jednoho dne, přímo do středu jejich smečky, přistál šíp a dopadl těsně vedle nejmladšího nástupce. Smečka se rozutekla do okolních lesů, kromě nejmladšího, který zůstal na místě stát strachem. Vůdce smečky tam svého syna nechat nemohl, a proto nečekal a běžel svému jedinému synovi na pomoc. Osud pro ně byl bohužel krutý a jak vůdce, tak i jeho syna chytili lidé". Její hlas byl tak klidný, i přesto, že příběh začal tragicky. Měl jsem strašnou chuť plakat. „Lidé odvedli dva vlky do své vesnice. Chtěli je a dalších sedm vlků, které chytili cestou zpět, když se pokusili zachránit vůdce a jeho syna, vycvičit a udělat z nich domácí hlídače. Nebo pokud by jednou přišli kruté zimy, tak dokonce i potravu". Na pár vteřin se odmlčela a začala naslouchat okolí. Párkrát zahýbala ušima, ale pokračovala ve vypravování dál. „Takové období pro ně však nepřišlo a oni i přes kruté zacházení jejich věznitelů, stále věřili v naději na únik. Jednou, když padla hluboká noc a všichni lidé i vlci spali, vůdce smečky zaslechl divné šustění z venku. Nevěděl, co nebo kdo to je. Zda je to přítel, či nepřítel. Ze křoví vylezla žena s rozcuchanými vlasy. Byla jediná, která k vlkům chovala úctu a nikdy na ně nevztáhla ruku. Ba naopak, uznávala je jako živá a milující stvoření".

Maminka se na chvíli zarazila a znovu se zaposlouchala do okolí. Ucítili jsme chladný větřík, který nabíral na rychlosti. „Žena přišla k velké kleci, kde byli všichni vlci na jednom místě a snažila se ji odemknout. Vůdce smečky tiše vzbudil všechny své bratry, sestry, a to včetně jeho syna, který spal uprostřed ochranného kruhu. Když se ji to konečně povedlo, klekla si na koleno a sklopila hlavu. Když svůj pohled zvedla a zahleděla se přímo do očí vůdce smečky, který na ni slabě cenil zuby, zhluboka se nadechla a slabě zvolala. „Prosím, pojďte semnou. Mohu vám zachránit život". Když opět vstala a uvolnila východ vlků, okamžitě všichni utekli ze svého vězení. Žena byla zklamaná, že utekli. Věděla totiž, že lidé chtějí pochytat zbytek jejich smečky. Když zavírala klec, všimla si nejmladšího vlka, který zůstal po jejím boku". Proč mi ten příběh přijde stále tak smutný? Maminka během vyprávění pozorovala okolí a snažila se být klidná, když uslyšela nějaké zvuky v okolí. Přesto její příběh stále nekončil a bráška stihnul únavou usnout. Já to však nedokázal. Chci vědět, jak to s nimi dopadlo. Jestli skutečně utekli. A proč jim ta žena vlastně pomáhala?