Svobodná duše

-12-

S ubrečenýma očima jsem se sotva vyhýbal stromům, které mi stáli v cestě. Doběhnul jsem k doupatům, kde zbytek smečky čekal u svých domovů a podiveně ke mně přiběhli. „Zimo, co se děje?" „Co se ti stalo?" „Jsi v pořádku?" Jejich otázky mě zraňovali čím dál tím víc. „Teď. Teď se staráte!" Oběhnul jsem je a za sebou stále slyšel jejich hlasy, jak volají mé jméno.

Doběhnul jsem k řece a v tom mi došlo, že přesně na druhé straně jsem byl před tím já, když jsem poprvé potkal Fanga, jen voda nebyla tak vysoká a tím mi to stěžovalo šanci na únik.

„Zimo!" Fangův hlas se blížil velice rychle a já neváhal a skočil do rychle tekoucí vody, která mě začala hodně rychle táhnout pryč. Pokusil jsem se nějak přeplavat řeku, jenže čím víc jsem se snažil, tím víc mě to táhlo pryč. Objevili se veliké peřeje a pak najednou zmizeli a já nevěděl, co je po peřejích. Jakmile mě tam voda dotáhla, začal jsem padat z velikého srázu. Je tohle konec?

Asi pořád lepší než být ve Fangově smečce. S touto myšlenkou jsem silně spadl do vody a všude kolem mě potemnělo.

Probudila mě bolest na pár částech mého těla, a to včetně pravé přední packy. Byl tu chlad a vícero pachů, které se mi vůbec nelíbili. Byli slyšet hlasité kroky a najednou šero zmizelo a já viděl divnou věc, která stojí na zadních nohách a hnusně se usmívá. Hodně páchnul a v ruce držel něco malého ze kterého vycházelo něco zvláštního. „Myslím, že tentokrát se nám lov opravdu povedl. Tenhle mrňous nám vydělá balík". Jeho zuby byli žluté a ošklivé a tvář jakbysmet. Nerozuměl jsem jeho slovům, ale jakmile na mě dýchl ten smrad z té věci, začal jsem se okamžitě dusit. „Dejte ho do auta, ráno vyrazíme". Jen zvolal a někdo kousek opodál znovu zakryl můj výhled.

Tiše a sám jsem zůstal ve věci, ze které se nemohu vůbec dostat. Co to vůbec je? Co jsou to za zvířata? Proč chodí jen po zadních?

Ráno muselo přijít velmi rychle, i když jsem ani oko nezamhouřil, protože ty postavy se vrátili a někam mě odnesli. Podle hlasů jsem nebyl sám a pak přišel ten kravál. Snažil jsem se packami schovat uši, ale nepomohlo to.

Když konečně kravál utichl, znovu se mnou začali hýbat a když sundali tu deku, nebo, co to bylo, měl jsem rozhled do okolí. Všude kolem mě byla spousta dalších zvířat. Můj pohled náhle spadnul na tvory, které kolem nás stojí a doslova se přestrkují, aby na nás viděli. „Dám za něj pět tisíc!" „Já dám deset!" „Dvacet!"" Dvacet pět!" Vůbec nechápu, co to říkají a proč říkají čísla? „Dvacet pět tisíc poprvé! Podruhé! Prodáno!" Křikl tvor, kterého jsem viděl včera, zvedl mě i s tou věcí a podal snad ještě ošklivějšímu tvoru, který smrdí úplně přesně jako ten, který mě drží. „Budeš skvělý kousek do mé sbírky". Zvolal a jeho dech mě praštil do nosu. 

To tak smrdí. 

Otočil se a vydal se i semnou pryč. Kam mě to vede? Musím pryč. Tihle tvorové vypadají nebezpečně. Tvor zašel někam za roh a můj pohled nepadal na les, jako jsem si vždy pamatoval, ale na něco divného. Věc, ve které jsem se nacházel položil, něco otevřel a já viděl jedinečnou šanci na únik. Taky jsem toho využil a když jsem viděl jeho přední tlapy, jak se po mě pokusili chytit, utíkal jsem jako o život.

Taky mi o život šlo.