Svobodná duše

-23-

„Nejdřív si sundej to oblečení od krve, než si sedneš". Pohled, který jsem od něj získal, mi dával jasnou dominanci, jenže něco ve mně mi říkalo, ať ho neposlouchám. Přesto jsem udělal, co chtěl a sundal si oblečení, které bylo potřísněno krví srny.

„Ale když už jsme u toho, kolik ti vlastně je?" Optal se zvědavě Erik a posadil se naproti mně. „No, je to už nějakou dobu, co jsem to počítal, ale asi devět týdnů? Plus mínus". Tvář mi pokryl veliký úsměv, který padl na všechny kolem.

„Počkej, tobě je vážně jen devět týdnů? Takže ani ne tři měsíce?" „Přesně tak", zahleděl jsem se na věc, kterou nazvali notebook. „Co je to?" „To jsou fotky různých rezervací a lesů v okolí s různými srázy". „Mohu se podívat?" „Určitě", Adam položil notebook na stůl přede mě a začal ukazovat všechny druhy srázů, ale ani jeden nebyl ten správný.

„Ani jeden". „Jsi si jistý?" Ujišťoval se. „To opravdu jsem", zklamaně jsem nakonec zvolal a opřel se plně do gauče, který mě začal uspávat.

Než jsem se nadál, uběhli tři týdny a po srázu nebyli ani stopy. Jako kdyby ani neexistoval. S Jamesem, Erikem a Patrikem jsem byl lovit za tu dobu jen jednou a zrovna dnes bychom měli konečně jít znovu lovit.

Naučili mě toho spoustu, například co jsou to peníze, jak se vydělávají, jak se s nimi zachází, jak se chovat ve společnosti, a tak různě.

Každý den se zamnou stavovali po práci, aby si semnou popovídali, když tu celý den trčím sám. Dobře jsme se poznali a stali se mými blízkými příteli. Považuji je takřka za rodinu.

Adam přišel z práce, popovídali jsme si a poté zmizel do sprchy. Mezitím, co se sprchuje, sedím na gauči s Erikem, Patrikem a Jamesem, a počítám sekundy, než se ozve poslední klepání.

Konečně přišlo a já přiběhnul s nadšením ke dveřím, které i následně otevřel. „Ahoj Zimo, tak co, těšíš se na výlet?" „Ahoj Jay, těším. Jen pojď dál, všichni už tu jsou". Ustoupil jsem z cesty a sledoval, jak vešel dovnitř.

Když se konečně Adam rozhodl vyjít ze sprchy, i když tam byl sotva pár minut, obléknul se a my mohli vyrazit do lesa lovit.

„Máte všichni všechno, co potřebujete?" Optal se Patrik, aby se ujistil. „Jasně", ozvalo se jednohlasně a všichni jsme se společně vydali k autu, do které se nasedlo a rovnou jelo.

„Co si pustíme za hudbu?" Začali se tam domlouvat, co se pustí. Ne, že bych hudbu nějak nemusel, ale nechci si na ni moc zvykat. Později by mi mohla chybět a co potom. Nemůžu žít s lidmi. Musím žít se svými.

Cesta utekla docela rychle, jelikož si kluci zpívali a bavili se.

„Tak mě tak napadlo kluci, nepřijde vám, že je Zima vyšší? Pokud si pamatuji dobře, takhle vysoký nebyl, když jsme jeli naposledy autem". „V tom máš pravdu. Byl o dost nižší, teď se téměř hlavou dotýká stropu". „No, asi jsem trochu vyrostl", zvolal jsem se smíchem a sledoval, jak přijíždíme k lesu.