Svobodná duše

-8-

Následoval jsem ho nějakou dobu, ale jakmile ukončil předchozí konverzaci, další už nezačal.

„Dnes to zabalíme. Počkáme, až se vrátí ostatní a budeme to zkoušet dál, ano?" Pověděl mile a s úsměvem, ale mě do úsměvu vůbec nebylo. „Dobře", jen jsem vyslovil a zamířil zpět po boku Alfy.

Sotva jsme došli k jeskyním, Alfa se na místě zastavil a začal kmitat ušima různě do stran. „Uteč". Slabě vyslovil a nehnul se ani o píď. „Cože?" Nerozumím tomu. „Řekl jsem uteč!" Procedil skrz zuby a zavrčel, jenže to už jsem pocítil divnou bolest v zádní části zad a můj pohled k zemi se vzdálil. Byl jsem ve vzduchu a někdo mě držel za zadní část srsti na krku, takže já se nezmohl na nic. „Zimo!" Křiknul Alfa a nevšimnul si tmavě šedivého vlka, který po něm skočil, když nedával pozor. Chtěl jsem Alfě pomoct, ale než jsem se stihl pohnout, vlk, který mě držel se rozběhnul pryč a díky slunci, které akorát zapadalo jsem neviděl téměř na cestu.

Nastala úplná noc, ani měsíc nesvítil a všude byli úplně jiné pachy. Co si teď mám počít? Vlk mě najednou pustil a já chtěl utéct, jenže když si uvědomil, že chci utéct, znovu mě chytil do tlamy. „Pust mě!" Křiknul jsem a začal sebou různě cukat. „Klid mládě. Nikdo ti tu neublíží. Už ho můžeš pustit Herry". Vlk se náhle objevil před námi a já viděl jen jeho oči které slabě svítili a něco lesklého na jeho srsti. Táhlo se to od tlamy, přes hruď, až po packy. Vonělo to podivně, ale i tak podvědomě. Ten, který mi držel ve vzduchu mě pomalu pustil až jsem konečně mohl stát na vlastních a pohlédnout na něj. Veliká jizva kolem levého oka a přes čumák. Muselo ho to určitě bolet.

„Kdo jste?" Kmital jsem pohledem z jednoho na druhého a snažil se vymyslet, jak se dostat zpět. „Jsem Fang. Pamatuješ si mě? Setkali jsme se u řeky". Hm? Vlk, kterému se leskla srst přišel blíže, až si ke mně nakonec ulehl. „Fang?" Podiveně jsem zopakoval a pomalu se posadil přímo naproti němu. „Ano. A tohle je Herry". Pohlédl za mě a já si uvědomil, že tu stále ještě je. „Ahoj mládě". Zvolal a přisedl k nám. „Jsem Zima. Naučte se to". Vyslovil jsem mrzutě a drápky škrábl do země. „Jasně, jasně. Nemusíš být hned protivný. Od zítra tě naučíme, jak být správně vlkem a taky se připojíš k naší smečce". „Ale já už smečku mám". Skočil jsem do řeči Fangovi a on se zařazenou tváří pohlédl na Herryho. „Říkal si, že nemáš smečku". „Teď už mám a musím se vrátit, budou o mě mít strach". Vstal jsem a pokusil se odejít, ale Fang okamžitě vstal a zatarasil mi cestu. „Kdo vládne tvé smečce". „Alfa". Odpověděl jsem mu, jenže v jeho chlupaté tváří se objevil nejdřív děsivý úsměv a teprve poté smutek. Co to znamená? „Je mi líto, ale Alfa zemřel". 

„Cože? Alfa zemřel?" Cítil jsem slzy, které se mi tlačí do očí. „Jak?" „Někdo silnější mu ublížil. Teď už není mezi námi. Nyní, když už nemáš smečku, budeš s námi. Postaráme se o tebe". Nechal jsem své slzy spadnout až k zemi. „Určitě musíš být unavený, pojď si odpočinout", zvolal Herry a čumákem mě popohnal do tmavší části jeskyně. Ulehl jsem tak, jak si přáli, jenže mě se stále chtělo jen brečet.