Svobodná duše

-16-

„Když nad tím teď tak přemýšlím, jak na něj chceš volat, když ti uteče? Vsadím se, že vodítko nemáš, takže jen doufej, že umí základní povely, jinak ti uteče hned při první příležitosti". „Máš pravdu, jenže když ani nevím, koho je, tak neznám jméno, kterým na něj mám volat. Jmen jsou tisíce a než vyzkoušíme všechny kombinace, na které by mohl slyšet, uběhne alespoň týden". „No, jelikož má tak bílou srst, tak mu nějak tímhle stylem někdo určitě říká, jen stačí přemýšlet".

Bavili se mezi sebou, ale já jako vždy neměl tucha, o čem se vlastně baví. Seděl jsem si poklidně u jídla, které jsem téměř dojedl, ale přitom se snažil pochopit, o čem se vlastně baví. „Bělásek?" „Alba?" „Proč Alba? Co to má společného s bílou?" „Alba je v latině bílá". „No a co Luna?" „Je to kluk". Nastal hlasitý smích a já si mezitím začal olizovat čumák, jelikož jsem vše dojedl.

Trochu mi chybí ten lov, copak oni nikdy nechodí na lov?

„Koule?" „A co Vločka?" „Nebo Snížek?" „Kokos?" „To zní spíše jak nějaká urážka než jméno". „Poslední, co mě napadá je Zima, ale myslím, že ani to nebude mít úspěch". Zima? Oni znají mé jméno? Uši jsem pozorně nastražil a začal je pozorně sledovat. „Jmenuješ se Zima?" Vědí, jak se jmenuju! Radostí jsem začal běhat všude kolem nich a užívat si, že mě konečně odvedou domů.

„Zkus, jestli umí povely". „Zimo, ke mně". Někdo zavelela já viděl, jak na mě Adam hledí a přední packou ukazuje k zemi. S radostíjsem k němu přiběhnul a vypláznul jazyk. „Sedni". Usedl jsem, jak po měchtěl a olíznul mu packu, kterou měl ještě stále volně položenou ve vzduchu. „Mochodný kluk".

Po skončení jsme se všichni vydali ven. Je to tu obrovské, jak mám asi najít svůj domov?

Adam někam odešel a zůstal jsem tu sám s ostatními, kteří na mě různě volali a já nevěděl na koho se soustředit dřív. Nakonec jsem se rozhodl je ignorovat, otočil se k východu, kudy vlastně odešel, usedl a čekal. Jeho pach byl však stále velmi blízko. 

Možná šel lovit? 

Zvědavě čekám a jakmile se kroky přibližovali a byli kousek ode mě, uskočil jsem kousek stranou a hledím na tvora, kterého přinesl.

Copak oni neloví zuby? 

„Tak pojď Zimo. Jdeme ven". Zvolal Adam a přibližoval se s tím ke mně. Nevypadalo to jako potrava, nebo něco tomu podobnému. Jeho přední packy prošli kolem mého krku a něco na něj upnul.

Co je to? Vydává to spousty divných pachů. Nelíbí semi to, není to vůbec příjemné. Zvláštně se pohnul a mě tím ubližoval. 

Různými způsoby jsem se pokusil ho sundat, ale on ne a ne zmizet. Snažil jsem se ze všech sil, ale stále držel.

Když se mi konečně povedlo pod něj dostat packu, pokusil jsem se to ukousat. Neudržel jsem rovnováhu a spadnul k zemi, ale to mě nemohlo zastavit v touze se té věci zbavit.

Najednou se rozbila a já byl opět volný. Udýchaný a vyčerpaný sledoval Adama, bytost, která ke mně byla milá a udělala mi tohle. Pokusil se ke mně přiblížit, ale já stáhnul zklamáním uši a začal vrčet na jeho přední packu, která se blížil k mé hlavě. „Věřil jsem ti!" Štěknul jsem po něm a pokusil se utéct.