Svobodná duše

-15-

Po chvíli konečně přestal, znovu mě vzal, odnesl a posadil na sebe. Všichni na mě civěli, a to včetně Adama, který mi zvláštně očistil ránu. „Pojď, lehni si", poklepal na část svého těla a já si pokusil najít tu nejvíce pohodlnou polohu.

Sotva co jsem ulehl, pocítil jsem úlevu celého těla. To je blaho. Nakonec mě dohnala únava, které jsem po pár vteřinách propadl. Dost často mě budil jejich křik na což jsem se strachem zavrčel, ale znovu usnul díky pohodlí.

Probudilo mě letmé pohlazení po hlavě a slova, která vyslovil Adam. „Prcku, nelekej se, jen tě dám dolů, ano?" Rukama mě odsunul, jenže to nebylo ono. Stejně jsem už naspal dost a já si chtěl hrát. Všech pět se posadilo na něco dřevěného, co mělo zvláštní tvar a bavili se mezi sebou. „No tak, hrajte si semnou", zvolal jsem a začal běhat kolem nich. „Co je mu?" „Byl si s ním vůbec venku? Třeba musí na záchod". Najednou jsem uviděl v dáli něco podobnému živému tvoru, ale ani se to nehnulo. Že by vetřelec? Pomalu jsem se začal plížit blíž a blíž, dokud jsem od něj nebyl kousek. Skočil jsem a začal si s ním hrát.

On se vůbec nehýbal, ale i tak mě to hraní moc bavilo. Vrtěl jsem během toho ocasem a zpovzdálí jsem zahlédl, jak mě ti tvorové pozorují. Chtějí se hrát semnou? Chytl jsem mezi zuby nepohyblivé zvíře a přiběhnul k nim. Pustil jsem a chtěl, aby si hrály semnou, jenže Adam se natáhnul, vzal to do přední tlapy, vstal a začal si semnu konečně hrát.

Po hrání mě popadla znovu únava. Ulehl jsem po boku Adama, ze kterého vycházelo příjemné teplo a nehodlal se ani hnout.

Po následujícím probuzení jsem netušil kde, ani kdo jsem. Byl jsem zmatený ze všeho, co se odehrálo předešlý den a okolí mi povědomé vůbec nebylo. O to větší jsem měl strach, když se sám nacházím v něčem uzavřený a v dáli byli slyšet zvuky těch tvorů ze včera. Pokusil jsem se udělat nějaký zvuk, nebo cokoliv, co by mohli slyšet, aby věděli, že se mi tu nelíbí. Když nic nezabíralo, začal jsem výt smutkem.

Chci domů.

„Šššš, ššššš. To nic, už je to v pořádku". Někdo zvolal slabě a nejspíš hned těsně po mém boku, ale já nepřestával výt. Jemné hlazení po hřbetu mě uklidňovalo, čímž upoutal mou pozornost. 

„To nic prcku. Už je všechno dobré". Jeho hlas byl slabý, přívětivý a uklidňující. Po chvilce vstal a odešel. Nechtělo se mi tu zůstat, a proto jsem následoval bytost, která mě stále tak uklidňuje.

Na zem mi položil něco, co připomínalo více jako jídlo a já nečekal a skočil po tom. Bylo to lepší, než bych čekal, jen trochu studené. Je to nezvyk trochu. „Ty Adame, kdy s ním půjdeš ven. Nebojíš se, že se ti tu někde vyčůrá?" „Až se nají, tak půjdeme. Cestou rovnou půjdu udělat plakáty". „Můžeme se přidat?" „Ne, nemůžete. Je to jen záminka, abych ho mohl někde uvázat". Hm? Hledím z jednoho na dalšího, protože zde panoval divný zápach, který mi připomínal "Nesmíš".

„Jasně, že můžete". Všichni se začali hlasitě smát, ta jejich konverzace je někdy opravdu hodně divná.