Svobodná duše

-6-

„Kde jsi sakra byl?" Procedil skrz zuby. Rychle jsem stáhnul uši strachem. „Byl jsem u potoka. Chtěl jsem si hrát, ale všichni jste vypadali unaveně, a tak jsem vás chtěl nechat odpočinout. Nemyslel jsem to zle a nevěděl jsem, že mě budete hledat". Podal jsem slabě na vysvětlenou.

Chvíli se na jeho tváři objevovala zloba, která po chvíli zmizela a nahradil ji klid. „Nesmíš takhle utíkat, aniž by si někomu něco řekl. Co kdyby si někde spadnul, nebo tě unesl, nebo hůř, něco by se ti mohlo stát a my už tě nenašli". „Omlouvám se. Nevěděl jsem-". „Příště už to nedělej", jen zvolal a jako první odešel. Hned po něm odešli i ostatní a já v dáli zahlédl Alfu, jak tiše pozoruje.

Znovu jsem zůstal sám. To se na mě tak všichni moc zlobí? Smutně jsem usedl na místě a packou si hrál s malinkým kamínkem. Přemýšlel jsem nad tím, co vlastně řekli. Já se neztratil, nic se mi nestalo, tak proč se tak zlobí? Vždyť to oni byli přeci unavení, ne já. Mou myslí panovalo tolik mrzutých myšlenek a já nevěděl, na kterou se soustředit víc.

Vlastně tu ani být nechci. Šel jsem hledat svoji maminku. Nemusí o mě mít strach, ani se tak moc neznáme. I Alfa z dáli někam zmizel a mě nezbylo nič jiného, než sedět na místě a hrát si mrzutě s kamínkem.

Netuším, jak dlouho jsem seděl na místě, ale když mě někdo chytl zuby za srst na zádech a běžel k jeskyním vysokou rychlostí, teprve až poté mi došlo, že je bouřka. Velmi hlasitá, s blesky, hlasitými hromy a větrem, který by dokázal zlomit po čase i strom. Jakmile jsme vběhli do jeskyně a dotyčný vlk mě pustil, hned se do mě opřel a já si povšimnul, že právě kdo mi tu nadává, je Alfa.

„Jsi snad blázen?! Proč si se nešel schovat! Copak nevíš, co se může stát, když si venku v bouřce?" Kapala z jeho srsti voda, byl celý promočený kvůli mně. Znovu se mi ze svých pocitů chce plakat, jenže... udělal jsem snad něco špatně? Neudělal. Řekli mi, ať nikam nechodím a já to udělal. Co jsem provedl tentokrát? „Posloucháš mě Zimo?" Svůj hlas trochu zklidnil a jeho dech nebyl už tak rychlí, jako před tím. „Poslouchám". Složil jsem uši k hlavě a posadil se na zadek se složenou hlavou k zemi. „Nic mi k tomu neřekneš?" „Ne". Ulehl jsem do klubíčka a schoval čumák pod ocas. Jsem celý promočený a zmrzlý.

Náhle jsem ucítil, jak si těsně k mému tělu někdo lehnu. Šlo z nebo teplo a jediný, kdo tu kromě mě byl, byl právě Alfa. Ocasem mi omotal kolem těla a hlavu dal k té mé. Zima zmizela a já pocítil znovu rodičovskou něhu.