Svobodná duše

-20-

„Takže ty opravdu nejsi pes?" „Co je to pes?" Podiveně jsem se optal Erika, pokud si dobře pamatuji jméno. „Ne, ať už je to, co je to, pes opravdu nejsem. Jsem vlk". Zvolal jsem hrdě. Hrdost ve mně rostla každou chvíli, co jsem nezapřel mé předky a rodinu.

Rodina.

Já zapomněl.

Zapomněl jsem, že musím najít svou rodinu.

„Musím se vrátit". Naléhavě jsem řekl a vstal. „Kam?" Optali si všichni přítomní. „Domů, musím najít svou maminku s bratrem. To je taky důvod, proč jsem vůbec odešel z bezpečného místa. Kdyby nezmizeli, já nemusel na cizí území smečky, ze které by mě později unesli a následně neskončil tady". Jen jsem pověděl a chtěl odejít, ale nevěděl jsem kudy. Kroužil jsem všude kolem jako sup, ale nikde pro mě východ nebyl. 

Dokud jsem si nevšimnul východu, kudy jsem odešel před tím. Přešel jsem k tomu, jenže v tom mě začali chytat za mé přední packy.

„Pusťte mě. Musím se vrátit". Začali mě táhnout zpět. I když jsem neměl žádné tušení, jak se mám v téhle podobě vlastně vzepřít, udělal jsem to, co umím nejlépe. Bránit se.

Začal jsem na ně vrčet a kdyby někdo z nich neuhnul rukou kousnul bych do ní.

„Tak dost!" Ten hlas poznávám. „Zimo, okamžitě si tady sedni". Adam prudce ukázal na gauč a na vteřinu mi přišlo, že nikdo nedýchal. Mračil se. Určitě se musí zlobit.

Zahleděl jsem se ven a doufal, že mě pustí ven, abych je našel. „Zimo". Jeho hlas byl klidnější, ale přesto přísný. „Dobře", zvolal jsem slabě. Jejich přední pracky mě pomalu pouštěli a já přešel ke gauči, na který jsem se i následně posadil.

„Zimo, já slibuji, že ti pomohu najít tvůj domov a tvou rodinu". „Taky slibuju". „I já". „Taky". „Já slibuji taky". Všichni dali slib, který podle jejich tváří nechtěli porušit.

„Jenže jak to místo najdeme?" Optal se někdo, nepamatuji si ještě pořádně jejich jména. „Zimo, říkal si, že si spadl z někoho srázu, že?" „Ano", přitakal jsem, ale netušil, kam tím míří. „Jak ten sráz byl velký?" „Hodně. Myslel jsem, že to nepřežiju". 

„Adame, půjčíš mi notebook?" „Jasně", jen vstal a někam odešel. „Notebook?" Zopakoval jsem slovo a zahleděl se na Jamese, který se znovu zářivě usmál. „To je taková elektronika, na které se hledají různé informace z domova". „Aha", zazubil jsem se a všem zmizeli jejich úsměvy.

„Co je špatně?" „Tvé zuby", pověděl lehce zaraženě Erik. „Co je s nimi?" Rychle jsem je začal kontrolovat jazykem, ale byli v pořádku. „Tvůj jazyk".

„Co tu blbnete?" „Adame dívej. Zimo, ukaž mu svůj jazyk a zuby". Vypláznul jsem jazyk, jak po mě chtěli a Adam zvědavě přišel blíže. „Zajímavé. Možná si teď v lidské formě, ale tvůj jazyk a zuby ti zůstali, opravdu zajímavé". Vypadal tak zamyšleně.

„Co je to lidská forma?" „Tohle ti nedokážu vysvětlit. Kluci, zkuste to vy. Zatím mrknu po tom srázu". Zvolal Adam a usadil se dál, aby se James mohl posadit blíže ke mně.

„Víš, lidská forma je vlastně..., jak ti to vysvětlit. Tak takhle. My jsme lidi, my všichni tady, a to teď včetně tebe. Když si byl vlk, byl si ve vlčí formě". „Takže vy jste bytosti lidi?" Začal se usmívat, až nakonec i smát. „To je vtipné, svým způsobem máš pravdu. Ale to slovo "bytost", tam dávat nemusíš. Jen lidi". „Lidi", zopakoval jsem zodpovědně a on mi zatleskal.