Svobodná duše

-11-

„Vím, že se o tom nesmí mluvit, jenže pokud se opravdu uzdraví, nebojíš se, že sem přijde a všechny nás zabije? Přeci jen jsme mu sebrali jeho syna". „Tak ať si přijde". „No ne asi, tentokrát už se z toho ale nedostane". „No já nevím kluci. Chlup má přeci jen v něčem pravdu". Takže Alfa je naživu? Musím to říct mladým. Vstal jsem, jenže cestu mi zatarasil vlk s měděnou srstí a já poznal, že je zle. „Kam to jdeš?" „Jen jsem se chtěl trochu projít. Jsem unavený z toho věčného ležení". „Opravdu? Tak to ti nebude vadit, když se přidám". Ani nečekal na mou odpověď a vydal se vpřed.

Do teď se o mě nestaral a teď se chce snažit? Příliš pozdě. Ale jak se ho mám teď asi zbavit?

„Víš Zimo, už jsou to dva týdny, co jsi přišel do naší smečky a je na čase, aby si prošel naším rituálem". „Rituálem?" „Přesně tak". „Co to znamená?" „Zjednodušeně pro tebe, musíš něco zabít, není na tom nic těžkého". „To bych mohl zvládnout". Dodal jsem s mírnou odvahou a zarazil se ve vteřině, co jsem uviděl na právě na onom paloučku, kde kdysi zabili kance a rodiče dvou mláďat, právě ty mláďata, o která jsem se dva týdny staral. Když mě zahlédli, snažili se vymanit z tlam vlků, kteří je pevně drželi.

„Musíš zabít tyto mladé". Nakonec zvolal Fang jakoby nic a postavil se mezi menší skupinku vlků a mě. „To nemůžu". „A proč by si nemohl?" „Prostě nemůžu". „Řekni mi proč. Vůdci smečky se nesmí odporovat a ty to moc dobře víš". „Protože..., protože...". „Pokud je nezabiješ ty, zabijeme je my a ty budeš už navždy odpad naší smečky". „Nemusíte je přeci zabíjet". Vyhrkl jsem bez rozmyslu, ale přesto jsem nelitoval svých slov.

„Ale ano musíme a víš proč?" „Ne...", slabě jsem vyslovil a sklopil uši. „Protože si tyto mladé vychoval, aniž by si nám něco řekl. Jak dlouho si to přede mnou chtěl tajit?" Zavrčel a přešel ke mně. Jeho zuby se téměř dotýkali mého čumáku. „To vy jste zabili jejich rodiče, co jsem asi měl dělat? Vím, jaké je to přijít o rodinu a kdybych vám to řekl, věděl jsem, že byste je zabili". „Ano správně. Protože oni jsou kořist a ty můžeš být taky, pokud si konečně neuvědomíš, kde je tvé místo. Takže ti říkám naposledy, zabij je". „Nikdy!" Křiknul jsem a cítím dávno ztracené slzy u kterých jsem doufal, že už se neobjeví.

„Fajn. Zabijte je". Zvolal Fang a nespustil ze mě pohled. Zatímco ten můj spadnul přímo na stále mladé, o které jsem se staral. Zuby vlků, kteří je drželi je začali svírat a já slyšel jejich pláč, který doslova žadonil o pomoc. Rozběhnul jsem se, ale chytl mě Fang a začal tisknout ty své. „Sleduj to. Musíš to vidět na vlastní oči". Zvolal a každým slovem tisknul stále silněji.

Viděl jsem, jak z obou tekla spousta krve, jak z ran, které jim udělali zuby, tak i z jejích malých tlamiček. Fang mě odhodil stranou a já spadl na větší kámen, kterého jsem si nikdy před tím nevšimnul. „Tohle bylo naposledy, co si mi odporoval. Slyšíš?!" Rozkřiknul se na celý les a v jeho očích byla jasná zloba. „Nikdy nebudeš jako Alfa!" Křiknul jsem, sebral se ze země a začal utíkat pryč.