Svobodná duše

-3-

Probudilo mě sluníčko, které prosvitlo skrz křoví, ve kterém jsme žili. Protáhnul jsem se a zívnul si. Pohledem jsem začal hledat brášku, který by měl správně ležet vedle mě, ale nebyl tam. Svůj pohled jsem natočil na místo, kde vždy spala moje maminka, ale i tam bylo prázdno. „Mami?" Zvolal jsem a vyšel ven z našeho úkrytu. „Mami!" Křiknul jsem do okolních lesů, ale nikdo se neozval. „Kde jsi...". Zvolal jsem slabě a se slzy na krajíčku. 

Rozeběhnul jsem se na známá místa, kudy jsme chodívali. Čím víc míst jsem prohledal, tím víc mě pojímal strach, že už je nenajdu.

Následujících pár dní pro mě bylo těžkých. Měl jsem hlad, byla mi zima a moje rodina někam zmizela. Co si teď sám počnu? Kde jsou? Kam odešli? Vrátí se? Tolik otázek mě napadlo, jenže já neznal ani jednu odpověď na žádnou svou otázku.

Hladový, špinavý a unavený jsem se vydal na cestu, abych svou rodinu našel. Po dlouhých hodinách nekonečné chůze jsem narazil na řeku. Rychle jsem se k ní rozběhnul. Celou cestu bylo slunečno a tato řekla byla moje první naděje na pití za několik hodin. Doslova jsem do ní skočil a užíval si to chladno, které bylo neskutečně příjemné.

Opodál jsem viděl menší hejno ryb. Mám takový hlad. Rozběhnul jsem se za nimi, ale uplavali. Takhle jsem to zkusil ještě párkrát, ale pokaždé stihli uplavat. Sklíčeně jsem vyšel z vody a vydal se na další nekonečnou cestu.

„Kde jste", zvolal jsem už ani netuším po kolikátý. Jenže v tu chvíli jsem uslyšel hlasité a nepřátelské vrčení. Schoval jsem se do nejbližšího křoví a sledoval něco, co tak nebezpečně přicházelo. Kolem prošel vlk, který vypadá úplně stejně jako maminka, a tak jsem se za ní rozběhnul a skočil po ní. „Našel jsem tě!" Křiknul jsem šťastně a přitulil se k ní. Jenže vrčení začalo znovu a já na ní vyděšeně pohlédnu. „Ty nejsi moje maminka". Pověděl jsem smutně a začal se staženýma ušima couvat. Stále vrčel a u toho se přibližoval. Ucítil jsem, jak se za mnou objevil kmen a moje šance na únik zmizeli s každým jeho krokem.

V dálce byl slyšet rychlí běh, ale s ním to ani nehnulo. Jeho bílé tesáky jsem viděl perfektně z blízka. „Tak dost!" Ozvalo se hlasitě lesem vrčivým tónem. Oba jsme pohlédli na tmavě zbarveného vlka, který hrdě a sebevědomě stojí na skále. Jen pokynul hlavou a vlk přede mnou, který měl krásnou hnědou až zlatavou srst ustoupil. Vyděšeně pohlédnu opět na vlka zbarvený do černa, který seskočil ze skály a přicházel blíže.

„Prosím, já jen hledám svoji maminku", zakňučel jsem, ale s jeho kamennou tváří to nic neudělalo. „Jak se jmenuješ mládě". Zvolal hrubým a hrdým hlasem. „Jsem Zima". „Víš, kde se vůbec nacházíš Zimo". Znovu zvolal tak hrdě. Kdo je to? Mohl by mi pomoct? „Nevím, jen hledám svoji maminku a brášku. Ztratili se mi". Sklopil jsem pohled k jeho packám. Po jeho těle jsem viděl dost jizev, ale nepřišel mi tak moc strašidelný. Pomalou a nenápadnou chůzí jsem se k němu dostal a přitulil se. Dával mi pocit bezpečí, stejně jako maminka. „Arrowe, je to jen nevinné mládě". „Omlouvám se Alfo!" To bylo poslední, co jsem slyšel.

Zvláštní tlačení po těle mi bylo nepříjemné, ale díky únavě mi bylo všechno jedno.

Probudil mě další pocit úzkosti, svoje oči jsem pomaluotevřel. Nacházel jsem se v divné jeskyni, bylo tu menší šero, takže se midařilo rozkoukat lépe. 

Kde to jsem? Jak jsem se sem dostal? Strachy jsem začalcouvat a do něčeho narazil. Vyděšeně jsem pohlédl na vlka, který mě začalvražedně pozorovat. Byl to právě ten vlk, který se mě ptal na jméno a měl potěle jizvy. „Už jsi vzhůru", slabě zvolal a protáhnul se. Jen jsem mírněpřikývl, usedl a pohlédnul k zemi. „Ano Pane". Šel z něj opravdustrach. Nemohu se mu podívat ani do očí. „Mládě, jak dlouho jsi na cestě". „Párdní". Složil jsem uši k hlavě a jen letmo pohlédnul na jeho packy.Vypadají čistě, na rozdíl od těch mých.