Svobodná duše

-17-

Ucítil jsem čerstvý závan vzduchu, který mi přímo říkal "tudy". Utíkal jsem směrem, odkud přicházel, skočil a dopadl na něco divného a studeného zároveň. Packy mi skrz to propadali dolů, sotva jsem se dokázal na nich udržet, abych znovu nepropadl těmi volnými částmi. „Zimo. Stůj". Zvolal jeho hlas, jenže já nečekal a utíkal jediným pro mě přijatelným východem pryč.

Věřil jsem ti a ty si mi ublížil. Tohle se nedělá. Pevnou půdu pod nohama bylo tak krásné znovu cítit. Na vteřinu jsem se zasnil, jako kdybych byl zpátky doma v lese, dokud jsem neuviděl, jak za mnou běží Adam a jeho přátelé. „Zimo, počkej. Vrať se!" Utíkal jsem jako o život, různě jsem zahýbal, abych se jich zbavil, jenže oni stále drželi krok, dokonce byli chvílemi čím dál tím blíže.

„Zimo, prosím zastav se". Jeho hlas už nebyl tak zlý, jako když na mě křičel, ať se vrátím. Byl milejší. Zpomalil jsem, až nakonec i zastavil a pohlédnul na něj jen s pootočenou hlavou. „Pozor!" Jeho přední packa se ke mně začala natahovat a v jeho tváři byl jasně viditelný strach se spoustou dalších emocí. 

Nevěděl jsem, co se děje, dokud nebyl cítit prudký nával bolesti do pravé části těla. Něco mě odrazilo pryč a já dopadl na levý bok a odkutálel se někam pryč.

Tma mě brala, jenže díky té bolesti jsem se dokázal udržet při vědomí. Chci zpátky domů. Chci najít svou maminku, žít se smečkou a Alfou.

To si toho přeji opravdu tak moc?

Z bolesti a strachu jsem nakonec omdlel a začal se probouzet až díky smradu, který mě praštil do nosu.

Kde to jsem? Je to tu všude bílé a ten zvuk mi ubližuje na uši. „Uspěte ho, nesmí se ani pohnout". Někdo zvolal a já cítil hnusné bolesti. Jako kdyby mi někdo něco bodal do těla. Sotva pár vteřin na to, jsem znovu omdlel.

Netuším, jak dlouho jsem spal, jen vím, že jsem některá slova slyšel. Prošla mnou však tak rychle, stejně jako se při letním dnu větřík na chvíli objeví, stejně tak i zmizí.

Ztěžka se mi otevírali oči. Všechno mě bolelo a o hlavě ani nemluvím. Co se to vůbec stalo? Někdo mě napadl? Ale to bych si alespoň vybavil kdo.

Pokusil jsem se postavit, ale hned při prvním pokusu jsem hned spadnul na čumák a bolestí zakňučel. Byl slyšet dusot a pár vteřin na to se objevil Adam. 

„Zimo, nesmíš vstávat. Srazilo tě auto, málem jsi zemřel". Jeho oči zářili teplem a hleděli všude po mém celém těle. Pomohl mi se dostat zpět na to měkounké a slabě pohladil můj světlý kožíšek.

„Mrzí mě to Zimo". Mrzí? Co ho mrzí? Zvědavýma očima pozoruji jeho tvář, na které je lítost doslova napsaná. „Nechtěl jsem, aby se ti něco stalo. Ten obojek, co jsem ti dal bylo jen z důvodu, aby si mi nikam neutekl, nebo tě právě nesrazilo auto. Jenže sis ho sundal a utekl". Pověděl slabě a posadil se po mém boku.

„Mrzímě to Adame". „To je dobrý, hlavně, že jsi v pořádku". Pověděl poklidně anež to došlo nám oběma, uteklo několik dlouhých vteřin.