Svobodná duše

-13-

Ani nevím kolikrát jsem zahnul, nebo kam vlastně běžím, či jak se odtud dostat, ale ta bytost už za mnou neběžela. Kéž bych jen dával větší pozor a nenarazil do další bytosti. Pohlédl na mě a pomalu se sehnul. „Ahoj maličký". Nesmrděl, ba naopak. Jeho vůně mě spíš přitahovala. Jeho oči vypadali přesně jako Alfy, když mě učil lovit. Tak chápavé a soucitné. „Ztratil si se?" Pověděl a vzal si mě pomalu do svých předních tlapek. Přitulil jsem se k němu a cítil se konečně po dlouhé době spokojeně.

Vydal se stejným směrem, jakým jsem původně běžel. Vešli jsme do něčeho, co mi trochu připomínalo jeskyně, ale přitom vůbec.

„Tady prozatím zůstaneš. Zítra začnu věšet plakáty, určitě tě už hledají". Zvolal, zatímco mě pokládal na zem. „Tohle je můj byt, sem tam mi sem přijdou přátelé a dnešek není výjimkou, určitě se jim zalíbíš". Kleknul si a pohladil mě mezi ušima. O čem to vlastně mluví? Co je to byt? Co jsou ty plakáty? Divní to tvorové. „Určitě máš hlad, bohužel tu však nic pro psa nemám, prozatím ti nakrájím kousek salámu a hned ti skočím něco koupit". Vstal a začal různě chodit po okolí. Celé to tu voní po něm. Je tu spousta zajímavých věcí. Vyskočil jsem na něco měkkého, sotva jsem si lehnul a hned usnul. Tak měkounké, pohodlné a příjemné.

„Kdesi ho vůbec našel". „Na ulici. Narazil do mě a nikdo se po něm nesháněl, tak jsem ho vzal prozatím k sobě. Hned ráno začnu věšet plakáty, protože tohohle hezouna musí někdo hledat". Vícero pachů mě praštilo do nosu a já začal automaticky vrčet. „Bože na nebi. Neřekl si mi, že je agresivní". Můj pohled spadl na dalšího tvora, který seděl vedle osoby, která mě sem odnesla. 

„Klid. To nic. To je můj přítel". Vstal a pomalu ke mně přišel. I přesto, že jsem cenil zuby, nebál se mě a letmo pohladil po hlavě. Vrčet jsem přestal a přitulil se blíže k jeho přední tlapě. „Hele, jsi si jistý, že je to opravdu pes?" „A co by to bylo jiného?" Začali se mezi sebou znovu bavit, jenže já jim jako vždy nerozuměl. „Nevím, připadá mi, že se podobá spíše vlkům". Vlci? Na to slovo už jsem slyšel a hned se začal rozhlížet všude kolem. Proběhnul jsem ten byt, nebo jak to vlastně nazval, jenže tu zadní vlci nikdy nebyli. Ani žádné jiné stvoření.

Ozval se ťukavý zvuk, podobný, jako dělá datel na strom, jenže jsem žádného tady neviděl. Ten, který mě hladil, přešel někam stranou a znovu se ozvalo vícero hlasů. „Dík za pozvání". „Čau Adame. Dík za pozvání". „Nazdaaar, dlouho jsme se neviděli". „Čau kluci, pojďte dál". Najednou se zpoza rohu další tři tvorové a začali něco dávat na zem. „Nejsi tu nějak brzy Eriku?" „Vtipné. Akorát jsem Adama potkal v krámě, když šel něco koupit, tak jsem se k němu rovnou přidal". „Tak jasně". Mají zvláštní mluvu. 

Ani si mě nijak nevšímali, tak jsem kolem nich tiše prošel a přešel k bytosti, které se říkalo Adam. Nevím, zda je to správně, tak či onak, je ke mně zatím hodný. Pokud se o něco pokusí, s radostí mu urvu ruku. „Ty vole Adame, máš tu vlka!" Jeden z nich zakřičel, jenže já se ho polekal, a tak jsem začal hlasitě vrčet jeho směrem. „Klid, klid. To nic. Nekřič tolik Patriku, podívej, jak se tě polekal". „On se mě leknul? To spíš já jeho! Vidíš ty zuby?" „To nic maličký. Nevšímej si jich. Určitě už máš hlad, hned ti dám najíst". Jídlo? Dostanou jídlo? Myslel jsem, že to oni jsou potrava.