Svobodná duše

-7-

„Omlouvám se", promluvil po pár minutách ticha. „Vím, že jsi mládě, a ještě se učíš, ale když jsem tě tam viděl... hrozně si mi někoho připomněl". Nadzvedl jsem uši, zvedl hlavu a podíval se na něj. „Omlouvám se", zvolal jsem tiše a přitulil se blíže k němu. „To nic. Pro příště si pamatuj, že když je bouřka, musíš se schovat". Svým čumákem lehce pošťouchnul do toho mého a mě to strašně zalechtalo. „Hned ráno začneme hledat tvoji maminku". „Opravdu?" Radostí jsem kmital ocasem a u toho ho párkrát praštil před jeho. Naštěstí se nezlobil. „Ano. A až ji najdeme, chtěli byste tu zůstat?" „To můžeme?" Rychle jsem se optal a už stál na nohou. „Ovšem že. Pokud budete chtít, přijmeme vás do smečky". Smečka? O tom přeci vyprávěla maminka a ten zvláštní vlk z druhého břehu se taky zmínil.

„Alfo?" Posadil jsem se a on na mě upřel svůj pohled. „Hm?" Ucho mu kmitlo a objevil se menší úsměv. „Co je to smečka?" „Ty nevíš, co znamená smečka?" Záporně jsem jen zakmital hlavou.

„Jak to mám vysvětlit vlčeti", zamyslel se. „Už to možná mám. My vlci, kteří tady žijí, jsou moje smečka, moje rodina. Pojem smečka pro někoho znamená jen skupina nějakého určitého druhu šelmy. Pro mě, jak už jsem říkal, jsou to mojí blízcí, kteří si navzájem kryjí záda a za své území se budou být". „Žijí tu i jiné smečky?" „Ano žijí. Nejsme jediný, ale i přesto je náš druh téměř vyhynuli kvůli lidem". „Žijí blízko?" Optal jsem se a mou otázku, podle jeho výrazu nejspíš nečekal.

„Nejbližší žije přes potok. Nejsou to moc dobří vlci". „Proč?" „To, protože chtějí neustále naše území, o které se musíme být. Proto, když jsme tě nemohli najít, tak jsme o tebe měli strach. Víme, že jsi statečný a nedal by si se, ale nevíme s jistotou, jak by zareagovali, kdyby zjistili, že tu máme vlče". Touto větou jsem okamžitě stáhnul uši. „Ach tak". S mírným strachem jsem si lehnul. Asi bych mu měl říct, že jsem dnes potkal někoho od nich, ale jak by zareagoval? Byl by znovu naštvaný? S úzkostí a otázkami v hlavě jsem nakonec propadl únavě.

„Zimo", slabý hlas na mě volal. Jen co jsem pootevřel oči uviděl jsem tmavě zbarvené packy. Rychle jsem se posadil a vyděšeně pohlédnul na vlka přede mnou. Byl to Alfa. Chvíli jsem měl strach, že to je někdo jiný. „Už je čas vstávat ty spáči. Chceš jít hledat s námi, nebo-". „Jdu taky". Vyhrkl jsem bez rozmyslu a běžel ven z jeskyně.

Pod menším srázem stála rozsáhlá smečka vlků, kteří čekali na pokyny. „Je vás tolik?" Pověděl jsem až překvapeně. Bylo jich přes třicet, ne-li i víc. „Rozběhněte se do všech stran. Choďte po dvojicích a pokud cokoliv, víte, co máte dělat". Zvolal hrdě Alfa a byl napnutý jak struna. Už chápu tohle rčení. Nikdy jsem ho nechápal, ale už to dává smysl. Alfa zvednul hlavu a začal vydávat zvuk, který jsem doposud neslyšel. Najednou se přidali i ostatní a znělo to tak krásně. Přestali a doslova se rozběhli každý jinam. 

„Co to bylo?" „Co myslíš?" Podiveně se zeptal a pohlédl znovu na mě. „To, co si dělal. Ten zvuk, který jsi vydával". Hleděl na mě s vytřeštěnýma očima. Nejspíš nevěděl, co říct. „To bylo vytí, to jsi to nikdy neslyšel?" „Ne", naklonil jsem hlavu do strany a zvědavě ho pozoroval. „Jsi ty vůbec vlk?" Zvolal, vstal a vyšel vpřed. „Nevím, co jsem". Doběhnul jsem ho a snažil se držet krok. „Jak to myslíš, že nevíš?" „Prostě nevím. Maminka mi to nikdy neřekla". „Podle stavby těla musíš být vlk. Jak jsi starý?" „Myslím, že sedm týdnů". „Teprve sedm?" Zhrozil se a zastavil se na místě. „Je na tom něco špatně?" „N-ne, to nic. Pojďme tudy. Ostatní zkoumají více v dálce, my prohledáme v blízkosti".