Svobodná duše

-2-

Tolik otázek mě napadalo, nechtěl jsem skákat mamce do řeči, a tak jsem nadále poslouchal její vyprávění. 

„Žena malého vlka jemně pohladila po hlavě a když svůj pohled zvedla z nejmladšího, všimla si zbylé smečky vlků, kteří za ním sedí. Žena měla radost, a tak je zavedla k sobě do chatky. Lidé z vesnice o ni vyprávěli různé příběhy, například, že byla blázen, nebo že se stala čarodějnicí, která ovládá černou magii. Pokud by to však byla pravda, proč by ji nejmladší věřil? Avšak žena opravdu ovládala magii, kterou nikdo z lidí nemohl pochopit. Nebyla to černá magie, jak o ni vyprávěli. Tato žena byla víc než jen čarodějnice, byla to druid, o kterých se povídalo, že vymřeli už před staletími. Druidi se starají o živá stvoření a udělají cokoliv, aby jim pomohli i za cenu vlastního života". Ten příběh se mi přestává líbit. 

Slabě jsem popotáhnul a uviděl mamky pohled. Na její chlupaté tváři se objevil slabší úsměv. „Nejmladší ženě věřil, pociťoval totiž díky ní největší naději na přežití a únik. Žena na ně svolala kouzlo, které je dokáže proměnit v lidi, bohužel však za cenu, že se prozradí u všech přítomných lidí. Zmatení vlci, kteří se nyní stali lidmi, tedy téměř lidmi, byli zmatení, a přesto tak šťastný ze svobody, že ji nedokázali dostatečně poděkovat.

 I když neznali slova, hromadně ji objali a všichni hrdě poklonili. „Běžte do lesů, utečte se svou smečkou. Lidé hned ráno vyrazí pro ostatní a už se odtud nikdy nedostanete. Musíte utéct co nejdál a nevracet se". Žena zvolala se strachem a slzami v očích. „Tato proměna je jen na chvíli, po čase ve své podobě dokážete zůstat déle, ale jakmile se za chvíli proměníte, utíkejte jako o život". Utřela si slzy a nechala se znovu obejmout od nejmladšího, který ji pevně svíral nohu. 

Když přišlo ráno a vlci byli pryč, lidé nevěděli, co se stalo a jak to, že se dostali pryč ze zamčené klece. Jenže v tom uviděli právě onu ženu, která ještě před pár hodinami vypadala tak mladě a živě. Nyní je to postarší žena, která má na sobě přírodní znamení. Lidé z vesnice to brali jako černou magii, a proto ji ihned chytili a nechali uhořet na hranicích. Necítila lítost, nebo strach ze smrti. Cítila jen hrdost, že dokázala zachránit vlky, kteří ji právě v konečné fázi jejího života sledují. I přes bolest, kterou nesla během své smrti, ani s posledním výdechem nelitovala jejího činu".

Rozplakal jsem se úplně a nemohl přestat. To je tak hrozně smutné. Proč ta žena musela tolik trpět? Proč ji ti vlci nepomohli? Proč musí být tak lidé zlý? Za každým vzlykem, mi maminka jazykem přejela po hlavě, abych tolik neplakal. „Mami, proč nám to vyprávíš. Smutný příběhy nemám rád". Packou jsem si přejel přes čumák, který byl mokrý od slz.

„Vlci byli smutní, že ji nedokázali pomoct, udělali však to, co žena řekla. Utekli zpět ke smečce, kterou varovali a utekli pryč za několik hor, aby je už lidé nenašli". „Mami, stále tomu nerozumím". „Čemu nerozumím zlatíčko?" „Proč si vyprávěla tenhle příběh. Proč to ta žena udělala, nebo proč ten nejmladší jí jediný důvěřoval". Stáhnul jsem uši k hlavě a pocítil na sobě první kapky deště.

„Protože můj milý, je to sice příběh, ale toto se opravdu stalo. Jsme totiž potomky právě toho nejmladšího, který důvěřoval lidskému stvoření, i když jeho rodině tolik ublížili". „Takže ono se to opravdu stalo?" Zvolal jsem mírně zaraženě a hleděl na svou maminku, která se zavřenýma očima kývla. „Páni". Pověděl jsem a hned na to si zívnul. Jen jsem si položil hlavu vedle brášky a zavřel únavou oči. 

Doufám, že jednou budu taky tak statečný jako on. S touto myšlenkou jsem usnul.