Svobodná duše

-25-

Skočil přesně do křoví, ze kterého jsem vyšel, akorát ne plný větviček a listů jako to udělal on.

„Zimo?" Ozvalo se zamnou, jenže já se neohlédnul. „Zimo", ozvalo se znovu, jenže to si ke mně Adam kleknul a ukázal do dáli.

Přicházela smečka vlků. Moje smečka.

A v čele nikdo jiný než Alfa. Hlasité vrčení, které od nich přicházelo upoutalo pozornost vlků přede mnou.

„Jste na cizím území!" Hrdě křiknul Alfa, který na sobě nedal nic znát. „Nemáte tu co dělat. Okamžitě odkud odejděte!" Nasadili bojové pozice.

Hnědosrstý vlk se na mě otočil. „Tohle není konec", a zmizel se svými dvěma kumpány.

Alfa mě pravděpodobně poznal, ale stále tu viděl vetřelce. „Alfo, to jsem já. Zima". Přišel pár metrů přede mě a na jeho krásné chlupaté tváři se objevil úsměv. „Chlapče můj. Kde jsi byl", v jeho očích se začali objevovat slzy, samozřejmě ani mě slzy neminuli.

Přiběhnul jsem k němu a řádně ho objal. „Mysleljsem, že už tě neuvidím". Zvolal jsem a nechal spadnout své slzy do jehopřekrásně tmavé srsti. „To i já. Konečně jsi doma". Zvolal, jenže jeho zmizelo velmi rychle, jelikož jehohlava začala směřovat k lidem.

Ocas Alfy se naježil a tím dal ostatním najevo, aby se připravili na útok.

„Alfo, počkej", poodstoupil jsem si od něj a postavil se přímo před ty, které Alfa považuje za hrozbu. „Co to děláš Zimo? Odstup od nich". Zavelel, jenže já jen záporně zakýval hlavou. „Odpusť mi to, ale nemohu. Nesmí zemřít. Bez nich bych nepřežil a nedostal se zpátky domů".

„Pořád to jsou cizinci. Nesmíš jim věřit". „Ale ano, můžu. Pomohli mi od zlých lidí. Dali mi jídlo, domov, snažili se mi pomoct najít mou smečku. Nikdy se ke mně nechovali zle". Pohlédl jsem na ně.

V jejich tváří se značil respekt smíchaný s menším strachem. Hlavou jsem pokynul dolů, aby si klekli. I když jsem na ně už mluvit nemohl, stále rozuměli tomu, co naznačuji.

Klekli si na kolena po mém boku a zahleděli se na Alfu, ze kterého jde vysoký respekt, aniž by věděli, že to on je vůdce smečky. „Zimo, nechceme ti dělat problémy. Jestli se znáte, tak dobře, jestli ne, odcházíme a vezmeme tě sebou". Zvolal rozhodnutý Adam a začal Alfu propalovat pohledem.

„Koukám, že se držíš dominantních tvorů", zvolal lehce nabroušeně Alfa. „Tak to není Alfo. Vždy jsem se chtěl vrátit k tobě". Můj hlas zněl zdrceně. „A co když ti řeknu, že ti nevěřím". 

Tahle slova tak zabolela. „Nebyl den, kdy jsem se k tobě nechtěl vrátit. V den, co mě Fang unesl mi řekl, že jsi mrtvý. Chtěli mě zasvětit do jejich smečky, ale já to udělat nechtěl. Ani nemáš tušení, čím jsem si musel projít, abych se vůbec mohl vrátit domů". Nahněvaně jsem po něm vyjel a dal najevo svou frustraci i hněv. „Tak jsem to nemyslel-". „Sklapni, Alfo. Teď mluvím já. I když oficiálně do tvé smečky nepatřím, stále jsem se řídil tvými slovy a považoval to za svou smečku, jenže když ani můj vlastní vůdce smečky mi nevěří, že jsem se chtěl vrátit, jak myslíš, že se asi cítím, hm?"