Svobodná duše

-10-

Ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, stále jsem musel myslet na ty mláďata, kteří teď nemají rodiče. A hlavní je, že jsou dva, to je pro potravu trochu těžší. Nedalo mi to a já se velice tiše vytratil a došel k pastvině, kde malá mláďata plakala nad místem, kde ještě před nějakou dobou žil jejich rodič. Přešel jsem těsně k nim a ulehl vedle nich.

Vyděšená mláďata, chtěla začít utíkat, ale nejspíš věděla, že by neměli šanci na útěk, tak to ani nezkusili. „Mrzí mě to". Uslzené pohledy padli zpět na místo, kde zůstal jen obrys krve po těle. d„Víte, i já přišel o rodiče. Stalo se toho opravdu hodně, nevím, zda máte někoho, kdo by se o vás postaral, ale dokud se někdo takový neobjeví, nebo nebudete starší a nedokážete to samy, postarám se o vás zatím já". Prohlédli na sebe a poté na mě. Hodně pomalým krokem přešli ke mně a začali se otírat o mé tělo.

„Určitě máte hlad, něco vám seženu, zatím se skryjte a nevylézejte, dokud za vámi osobně nepřijdu, dobře?" Jen se tiše skryli ve křoví dál od paloučku a já zmizel pro nějaké jídlo.

Po pár minutách mého tichého plížení se kolem, jsem konečně narazil na většího zajíce, který byl sám a vůbec si mě nevšimnul. Dělal jsem přesně to, co mě Alfa učil a na první pokus se mu zahryznul do krku a tím ho usmrtil. Mrzí mě, že takhle musím zabíjet jiné tvory, ale i já mám hlad a teď za hloupost ostatních vlků, musím pomoci cizím mláďatům. Tuším, co by řekl Fang. Určitě něco jako "Když už jsme zabili rodiče, tak si dáme rovnou i děti". Nebo něco podobného.

Zajíce jsem trochu ztěžka dotáhl do křoví, kde se stále skrývali malá, ubrečená a hladová mláďata. Do jídla se pustili hodně rychle. Najednou zvedli své pohledy a svými malými rypáčky se pokusili zajíce přisunout blíže ke mně. „Mám si dát?" Přikývli a znovu se ho pokusili přisunout blíže. Jsou tak roztomilý, a přesto se cítím zodpovědný. Svou část jsem snědl a zbytek nechal jim, aby měli sílu.

„Zůstaňte tu, nebo někde v okolí, hlavně ať vás nikdo nevidí, rozumíte? Vrátím se zase zítra". Zjistil jsem, zda je čistý vzduch a zmizel zpět ke smečce, než si toho někdo všimne. Naštěstí ještě všichni odpočívali, když jsem se vrátil. Ulehl jsem pod strom do stínu kousek opodál a jen na vteřinu zavřel oči, dokud jsem neslyšel hlasité vytí. Zareagoval jsem a sledoval, jak se všichni vlci rozběhli na jedno místo a tím místem byla právě menší skála, na které stál Fang.

Následující dva týdny uběhli jako voda a z mláďat, která se nedokázala uživit sama se stala malými lovci. Byl jsem pro ně náhradní rodič, stejně jako byl Alfa chvíli pro mě. Chybí mi. Od té doby, co jsem se připojil ke smečce, nikdo semnou moc nemluvil, a to včetně Fanga, který tvrdí, že má své povinnosti, ale zatím jsem ho neviděl nic moc dělat.

Opět jsem ležel pod tím pohodlným stromem, kde byl krásný chládek i když byl slunečný horký den. Opodál ležela menší skupinka vlků a jako vždy si o něčem povídali, jenže já to téměř nikdy nevnímal. „Slyšel jsem, že Alfa se pomalu uzdravuje. Myslíte, že se přijde pomstít?" „Pšt, ne tak nahlas. Víš, že se o tom nesmí mluvit". Nastražil jsem uši, ale dělal, že stále odpočívám.