Svobodná duše

-4-

„Určitě máš hlad. Pojď semnou, něco ti seženeme". Jen řekl a prošel kolem mě. Byl o hodně vyšší než já. S radostí jsem za ním vyběhnul z jeskyně a párkrát zamrkal kvůli všemu tomu světlu. Byl krásný slunečný den a já stál téměř na kraji menšího útesu. Nezemřel bych, ale něco by se mi asi stalo. Černosrstý vlk stál hrdě na okraji a hleděl kolem. Smečka vlků hleděla přímo na hrdého vlka po mém boku. „Pojď", jen zavelel bez známky emoce a vyšel po menší cestičce, která vede až k vlkům, kteří ho tak pozorně sledovali.

Jakmile jsme sešli menší kopeček, můj pohled spadl na hnědosrstého vlka, který na mě cenil své tesáky. Nenapadlo mě nic lepšího než se schovat k nohám, které už nějakou dobu pozoruji. Několik krátkých zavrčení se objevilo, ale téměř do vteřiny znovu zmizelo. „Mládě-". „Nejsem mládě Pane". Vyhrkl jsem ze sebe bez rozmyšlení. Ani jsem nemusel hledět okolo, abych viděl, jak mě propalují. Bohatě to stačilo pocítit. „Dobře, jak že si říkal, že se to jmenuješ?" „Zima Pane a jak vy?" Zakmital jsem radostí ocasem. „Alfa", jen řekl a opět stočil svůj pohled vpřed. „Alfa", zopakoval jsem nadšeně a vyběhl kupředu.

Neměl jsem tušení, kam běžím, jen jsem prostě běžel, až jsem nakonec do někoho narazil a spadl na zadek. „Omlouvám se-". „Opatrně prcku. Mohl by sis ublížit". Zvolal mladý vlk s překrásnou šedivou srstí, která se na slunce doslova leskla. „A-ano". V menším omámení stále pozorujíc vlka, jak se slabě poklonil Alfě a prošel kolem něj. Můj pohled spadl na něj a já s radostí vypláznul jazyk a zavrtěl ocasem. „Alfo, kdo to byl?" „To byl můj syn Kehet". „Máte syna?" „Ovšem". Přišlo mi to, nebo se nepatrně usmál? Bylo to je chvilkové, ale opravdu mám takový pocit. „Tak pojď. Něco ti ulovíme, stejně je čas večeře". Zavelel ostatním a vyšli jsme někam do lesa.

Alfa řekl ostatním, aby mě nechali ulovit zajíce. Nikdy jsem nelovil, ani nevím, jak se to dělá. Maminka nám vždy přinesla něco k jídlu a řekla, že až budeme větší, naučí nás lovit, jenže k tomu nedošlo.

Když se mi lov nepodařil ani na třetí pokus a vlci se nemohli přestat smát, zasáhl Alfa, který přistoupil k mému boku. „Ty si nikdy nelovil?" „Ne, nikdy", zvolal jsem zraněně a trapně zároveň. „Tak to potom chápu to tvé komické vystoupení. Naučím tě to". „Vážně?" Zavrtěl jsem ocasem nadšeně a pohlédl na Alfu, který se znovu letmo usmál. 

Přikývl a ulehl k zemi. „Musíš být tichý a rychlí. Tiše se plížit a rychle útočit. Rozumíš tomu?" Souhlasně jsem kývl a dělal přesně to co on. V dáli se objevil srnec, hlavou jen pokynul vlkům za námi a téměř do pár vteřin vyrazili vpřed. Bylo to opravdu tiché, a tak rychlé. Budu taky takhle někdy lovit?

Srnce nechali na místě ležet a znovu přešli ke mně. Mám hrozný hlad a oni tam to zvíře jen tak nechají být? „Musíš se naučit lovit". Zvolal Alfa a zahleděl se někam za mě. Pohlédl jsem na místo, kam hledí a tam byl další zajíc, který si hledí svého.

Udělal jsem přesně to, co dělal Alfa, když se mě snažil naučit, jak na to. Příprava mi trvala déle a já si stále snažil opakovat jeho slova "tiše a rychle". Rozeběhnul jsem se, ale musel mě slyšet a začal utíkat. Jenže já zrychlil, abych ho dohnal a po možných pár metrem se zahryznul do jeho zad. Opět bych to nebyl já, abych i společně s ním nespadnul.