Svobodná duše

-21-

„Správně. Chceš ještě něco vědět?" „Tyhle přední packy. Proč jsou tak jiné než moje?" „Tohle jsou ruce. Lidé je používají ke všemu. K práci, hraní různých her, nakupování, prostě ke každodennímu životu". „Už tomu rozumím. Přišlo mi divné, proč držíte něco v ru..., jak že to bylo?" „Ruce". „Ano ruce. My si vždy své mladé a kořist neseme v tlamě", zvolal jsem poklidně, jenže jakmile mi došlo, že už jsem dlouho nelovil, dostal jsem hlad.

„Mám hlad". „Co by sis dal?" Optal se Erik. „Chci jít lovit". „Lovit?" Podivili se. „Copak vy nechodíte lovit?" „Ne?" „Jak tedy sháníte jídlo, abyste přežili?" „Nakupujeme". „Nemám tušení, co to znamená a tohle není informace, kterou bych chtěl znát. Dlouho tu stejně nebudu, jen chci jít lovit". Nad tím jsem si dupnul a nehodlal ustoupit.

„Dobře, dobře, někam tě vezmeme. Ale co jíš?" „Cokoliv, co je živé a mohu to zabít. Tedy pokud to nejsou mláďata, do toho se mi nikdy nechtělo".

„Takže vlci mají úctu k mláďatům?" „To nemají. Tedy všichni nemají, ale pár se jich najde". Pověděl jsem smutněji a pokusil se myslet na něco jiného. „Půjdeme už?"

„Tak já tu zůstanu a budu hledat nějaký informace, běžte s ním. Pohlídejte ho a kdyby cokoliv, okamžitě mi zavolejte, hlavně mi napište, kde jste přesně". Pověděl Adam trochu dominantním hlasem. „Zůstanu s tebou a pomůžu". Zvolal někdo a posadil se vedle něj. Stále jeho jméno neznám a mě to trochu znervózňuje.

„Tak my půjdeme". Něco otevřeli a já viděl konečně východ. Tak tudy se odchází.

Šel jsem mlčky za nimi. Došli k něčemu opravdudivnému, je jich tu opravdu spousta. „Nastup". Patrik rukou poukázal dovnitř,ale bylo to divné. „Nemusíš se bát ano? Já si tam sednu s tebou". Jamesukázal jak na to a já ho po pár vteřinách přemlouvání následoval.  

„Co je to?" Všechno se kolem tak míjí. Je to jako kdybych běhal, ale mnohem rychleji a ani nedělám žádný pohyb. „Tohle je auto. Lidé si tím tak krátí delší cestu, když někam musí cestovat".

Jsou opravdu zvláštní.

Celou dobu mi James vysvětloval různé věci, některé byli zajímavé, ale pár věcí nevyužiji a vůbec mě nezajímají.

„Jak dlouho ještě pojedeme?" Začal jsem si rukama chytat za břicho, už jsem dostával veliký hlad, že bych snědl i jednoho z nich. „Už jsme tady".

Sledoval jsem je, jak otevírají dveře od auta a následně otevřel také. Ano, už vím, co jsou to dveře. 

Byl to super pocit být v přírodě, a ještě lepší se po tak dlouhé cestě a věcného nic nedělání protáhnout.

„Půjdeme s tebou, abychom na tebe dohlídli, hlavně se nám neztrať". „Já cestu zpět najdu po čuchu. Takže pokud se ztratím a vy mi zmizíte z dohledu, i přesto vás najdu".

V dáli jsem zaslechnul pomalou chůzi kopyt. „V pohodě Zimo?" Na jejich otázky jsem už neodpovídal a plíživým krokem se vydal za zvuky.