Svobodná duše

-18-

„Ty si promluvil?!" Křiknul a odsunul se do nejbližšího kouta. Naklonil jsem hlavu do strany a snažil se pochopit situaci. „Mluvil? Vždyť já mluvím normálně, jen mě nikdo neposlouchal". „T-takže t-ty vážně mluvíš?" Mírně svoje přední packy, které měl dané v ochranné formě povolil. „Mluvím". Znovu se ke mně přiblížil, ale na mnohem delší vzdálenost, než seděl dříve.

„Jak to, že umíš mluvit? Nebo spíš, jak to, že ti rozumím?" „To nevím". Stáhnul jsem uši slabší bolestí, která se začala stupňovat. Nejspíš viděl mou bezradnou tvář, která se kroutí do všech úhlů a objevil se u mě. „Co se děje? Bolí tě něco?" „Bolí mě tlapky a taky tesáky. Hrozně mě třeští hlava a stále mám pocit, jako kdyby se mi svět trochu točil", pověděl jsem mírně slabě a pokusil se nemyslet na bolest, která se stále zvětšuje. Z té závratě jsem ulehl na pravý bok, který mě už tak sám od sebe bolel a já se začal kroutit v křečích.

„Proboha Zimo! Musím tě vzít k veterináři!" Křiknul a pokusil se mě chytit, jenže tím, jakmile se mě sotva dotknul, tak mi tím ublížil. Ve strašlivých bolestech jsem se kroutil na všechny strany a proklínal bytost, která mi to provedla.

Bolest po pár nekonečných minutách ustupovala. Sotva jsem popadnul dech.

„Z-Zimo?" Ozval se Adamův hlas, který se klepal. „Ano", ztěžka jsem se zvednul ze země a pokusil se odlepit svá víčka od sebe. Můj pohled byl o několik čísel vyšší a mě to přišlo hned divné, proto jsem pohlédl dolů a viděl přední packy. Stejné jako má Adam, nebo jeho přátelé. 

„Co je to?" přičichnul jsem si k nim a teprve jakmile se zase narovnal mi došlo, že jsou přidělané k mému tělu. Moje překrásné chlupaté tělo je pryč. Vypadám jako oni. Co se to děje. „Adame, pomoz mi prosím". Uplakaně jsem zvolal a nechal spustit své slzy. „T-to nic. Neboj se, jsem tu s tebou. Vše bude zase dobré", připlazil se ke mně a zvláštním způsobem objal. Nebo myslím tedy, že to bylo objetí.

„Co se mi to stalo", pověděl jsem trhaným hlasem na měkkém gauči. Adam to tak nazval, když mě tam pomohl dostat. Položil na mě teplou látku, prý abych neonemocněl. „To nevím. Nikdy jsem nic podobného neviděl, ani o ničem takovém neslyšel". Chvíli panovalo ticho, dokud se neozval klepavý zvuk. „Počkej tu, skočím tam", jen vyslovil, vstal a odešel.

Hledím na své přední packy a zkouším s nimi různě hýbat, tak jak to dělají tito tvorové. „Kluci fakt, dnes na vás nemám čas". „Co máš tak důležitého, že s námi nebudeš koukat na zápas? Však si to už slíbil". Najednou se přede mnou objevili Adamovi přátelé a v předních packách něco drželi. Jak to dokážou? 

Jakmile si všimli, že tu nejsou samy, zaraženě hleděli ze mě na Adama. „Takže ty nás zazdíš kvůli někomu, kdo má bílý vlasy?" Zvolal jeden z nich a podle čichu jsem poznal mírnou zlost s podrazem. „Bílý?" Podiveně jsem zopakoval slovo a začal hledat kolem. 

„Hej bro, vlasy. To je tohle, vidíš? On je cizinec?" Na svou hlavu poukázali a pak za něco zatahali. Znovu se zahleděli na Adama a mě nadále ignorovali. Mám taky vlasy? Vstal jsem a po hodně maličkých krůčcích jsem se někam vydal.