Svobodná duše

-24-

Z auta jsem vylezl jako první a začal si užívat ten čistý vzduch. „Nezapomeň Zimo. Pokus se nám neztratit, my pak nemáme možnost tě najít". „Já vás najdu, pokud se ztratím, ale stejně se pro jistotu držte někde blízko. Z mých vlastních zkušeností, nikdo nemá rád nezvané hosty".

Kladně přitakali a my se vydali hlouběji do lesa. „Ještě mě tak napadá, zkuste nedělat rámus jako posledně". Usmál jsem se nad tím a sledoval výrazy Jamese, Erika a Patrika, kteří dělají jakoby nic.

Došli jsme na krásný palouček. Užívali si ten výhled, a to včetně mě, dokud se před námi něco, nebo spíše někdo neobjevil.

Byli to vlci. Museli jsme vkročit na jejich území a já tu lovil. Tohle je špatné. Já bych dokázal utéct, ale když jsem viděl, jak utíkají oni, neměli by sebemenší šanci.

„Ani hnout", slabě jsem pověděl a sledoval vlky, kteří se stále přibližovali a dávali dost jasně najevo, že tu nemáme co dělat. „Co uděláme", šeptem se za mnou ozvalo, ale v tom se jeden z vlků až moc rychle přiblížili.

„Zapomeň na to". Hleděl jsem na vlka, který mě propaluje pohledem a jen čekal na signál. „Nemají ani tušení, jak dlouho jsme tu na ně čekali". Jeden z nich zvolal. Měl docela pěknou tmavě hnědou barvu. „Ale ano víme. Tři týdny jste tu čekali a hlídali, kdy se znovu vrátíme".

Jejich pohyb se ve vteřině zastavil a nechápavě hleděli na sebe a poté znovu na mě. „Ty nám rozumíš?" Optal se hnědosrstý vlk, který udělal o krok blíže. „Ano. Jsem totiž jeden z vás. Nevěděl jsem, že je toto vaše území. Už sem nikdy nepřijdeme, to slibuji". „Nemáme jistotu, že patříš k nám a už vůbec, že se sem nevrátíte. Ty si u nás lovil. Krev za krev". Zvolal a začal hlasitě vrčet. Ostatní dva po jeho boku ho následovali a začali se znovu přibližovat.

Nedá se jim domluvit. Otočil jsem se na patě, zhluboka se nadechl a zakřičel. „Běžte!"

Jenže v tu chvíli po mě všichni tři skočili. Spadnul jsem přímo na hruď, i když mi dech nevyrazili, byli ti tři dohromady těžký, takže vstát pro mě bylo takřka nemožné. 

Byl slyšet hlasitý dupot a tíha z mých zad zmizela.

Někdo mi pomohl na nohy a táhnul pryč. Věděl jsem, že za námi běží, jenže jim kluci neutečou, a tak jsem se otočil a dal jednomu z nich pěstí do čenichu. Spadnul někam pryč a hned na to jsem dal druhému.

Vlk, který semnou předtím navázal konverzaci nečekal a znovu po mě skočil. Zuby se mi zakousnul do paže. Zatraceně to bolelo.

Odhodil mě do křoví a já uviděl jeho pohled. Věděl jsem, že nechce zabít jen mě, ale i mé přátelé.

Náhle mě chytla strašlivá křeč do celého mého těla. Přesná jako ten den, co jsem se proměnil v lidskou bytost. V křečích jsem se kroutil a doufal, aby to brzy odeznělo.

Bolestí jsem zavyl a upoutal pozornost všech. 

Znovu být vlkem je tak uklidňující, ale rozplývat se nad tím můžu až později. Teď musím zachránit své přátele.

Vyšel jsem ze křoví a stál naproti třem rozzuřeným vlkům. „Teď už mi věříte vy vyjebanci". Zvolal jsem a sledoval, jak se rozeběhnul první, jenže tomu jsem uhnul a uskočil ke svým lidem.