Svobodná duše

-5-

Oklepal jsem se, chytl zajíce do tlamy a s tíhou ho odtáhnul k Alfě. „Chytil jsem ho! Viděl jsi to?" Pustil jsem s těmito slovy a vrtěl radostí ocasem. „Výborně Zimo. Najez se a poté půjdeme zpátky. Máš se ještě co učit".

Všichni vlci se pustili do jídla, tedy kromě Alfy. Snědl jsem část zajíce a pohlédl na Alfu, který sedí po mém boku a pozoruje okolí. „Ty nebudeš jíst?" „Nemám hlad". Ani na mě nepohlédl. „Maminka mě vždy učila, že pokud chci být silný, musím mít dobrý základ potravy. Ostatní ti asi nic moc nechali. Tady, vezmi si ode mě. Moc toho není, ale i ten kousek je lepší než nic. Příště ulovím větší, aby si se najedl do sytosti". Jen jsem nadšeně zvolal a podle výrazů vlků, to museli slyšet i oni. „Ty jsi ve vývoji. Sněz to všechno". „Já se o jídlo vždy dělil. Takže prosím, dej si". Čumákem jsem k němu posunul část zajíce a doufal, že si dá. Pomalu se k jídlu sklonil, a přitom mi hleděl do očí. „Jen pro tentokrát", zvolal a pustil se do jídla. V dáli byli slyšet zvuky údivu.

Po jídle všichni vyrazili zpět do svých doupat, zatímco já zůstal venku a procházel úplně každou část.

Mají to tu tak krásné. Potok kousek dál mě zaujal nejvíc, vydával tak krásné zvuky, které mě uklidňovali.

Delší dobu jsem u něho ležel, užíval si ten klid a pohodu, dokud nepřišel nějaký vlk s vrčivým tónem z protější strany potoku. „Koho pak to tu máme", procedil a vytasil své ostré zuby. „Ahoj, kdo jsi". Vypadal děsivě, ale i tak jsem s ním navázal oční kontakt. Měl zmatený výraz, ale ten po chvíli zmizel a objevil se úsměv. „Já jsem Fang a ty mládě?" „Já jsem Zima". Zavrtěl jsem ocasem a pocítil lehký větřík.

„Z jaké jsi smečky?" Posadil se těsně k vodě, abychom na sebe nemuseli křičet. „Ze žádné. Já jen hledám svoji maminku s bráškou, kteří se mi ztratili". Podal jsem na vysvětlenou a ulehl na vyhřátou zem, ze které jsem se strachy postavil na nohy. „Ty nejsi ze žádné smečky? Ale vždyť jsi vlk a vlci mají smečku. Vlastně už od narození". Přišlo mi, jako kdyby měl pohrdavý tón. „Tak já tedy ne. Od narození jsem byl vždy jen já, bráška a maminka". „Chápu, chápu. Co tam tedy děláš? Copak ty je nehledáš?" „Hledám, ale našli mě vlci a odvedli sem. Několik dní jsem nejedl a já byl strašlivě hladový a unavený. Naučili mě, jak lovit". Pochlubil jsem se a slabě nad tím zavrněl.

„Opravdu?" „Ano. Chvíli se mi smáli, jelikož jsem to neuměl a stále mi zajíc utíkal, ale ukázali mi jak na to a já ho pak opravdu ulovil". „Teda, ty musíš být číslo. A jak dlouho u nich jsi?" Optal se zvědavě. Až teď jsem si všimnul, jakou krásnou měděnou srst má. Už od pohledu musela být hebká, ale i na jeho těle, stejně jako na těle Alfy, jsem si povšimnul mnoha jizev. „Myslím, že ani ne den. A odkud jsi ty? Proč si na druhé straně?" „Jsem z jiné smečky, než tam kde teď žiješ-". „Mládě!" „Mládě!" Zvuk se táhnul lesem jako ozvěna a já nevěděl, zda to křičí jeden nebo vícero.

„Asi už budu muset jít. Uvidíme se ještě někdy?" Vstal jsem a chtěl odejít. „Neboj mládě, brzy se uvidíme". Sám vstal a odešel. S úsměvem jsem se vydal zpět a jen co jsem vystrčil hlavu ze křoví, viděl jsem šest vlků, jak pobíhají sem a tam. „Mládě!" Křiknul Arrow, pokud si dobře pamatuji, hnědá až zlatavá srst a jeho tesáky mám stále před očima. „Tady jsem", vylezl jsem ze křoví, a všichni se najednou seběhli kolem mě v kroužku.