Mr. Pastrnak | David Pastrňák

8 - Pasta a Pasta

S krabičkou těstovin se špenátem jsem šla s Davidem k lavičce. Venku pořád pálilo slunce, ale už se k obzoru přibližovalo.

,,Počkej ještě jedna věc," řekl, když si sedl na lavičku. Z pusy si vytáhl ten nikotinovej sáček a hulvátsky ho odhodil na zem.

,,Ne jenom že si prasíš zdraví, ale i životní prostředí, no Davide," zavrtěla jsem hlavou. Zaraženě na mě koukal.

,,Co čumíš? Po jídle si to zvedneš," přikázala jsem mu.

,,Jo, dobře, sorry, já to normálně vyhazuju do koše, počkej zvednu to už teď," vyhoupl se na nohy a šel to vzít do kapesníku a vyhodil to do koše poblíž.

Koukala jsem. Byla jsem překvapená. A taky ještě víc překvapená, že mi za moje kecy nevlepil.

,,Díky," špitla jsem.

,,Za co? Máš pravdu, je to neslušný. Poď už ale jíst, celou cestu mi to vonělo pod rypák," zasmál se a já si rozbalila krabičku. Vypadalo to fakt dobře a ještě líp to chutnalo.

,,A díky ještě za to, žes mě takto pozval. Já toho v Bostonu moc ještě nezažila."

,,A chceš zažít?" koukl na mě. Ale v těch očích jsem toho najednou viděla tolik.

V hlavě mi běželo tolik myšlenek, v břiše se mísili motýlci a hlad. Chci zažít?

Tato otázka vyzněla skoro jako návrh k upsání se. Jemu, všemu, co bych mohla zažít. Nehrajem si na nic, oba si uvědomujeme, že má na kontě víc čísel, než má moje rodný číslo.

,,Chci zažít?" zeptala jsem se ho prakticky na to stejné. Na to se jen trochu zasmál a dal si sousto do pusy.

,,Možná by bylo vhodnější zeptat se jinak. Chceme zažít?"

,,A chceme zažít?" opět jsem otázku zopakovala.

,,Nechme to jako řečnickou otázku. Na ty se odpovědi hledají časem."

Lehce jsem se na jeho odpověď pousmála a dál v tichosti jedla. Byl odtud výhled na celý Boston. A každý člověk v této perspektivě vypadal jako malá tečka, pokud byl vůbec vidět.

Sluníčko se už blížilo k obzoru a já se nemohla přestat usmívat. Bylo mi dobře. Přestože jsem cítila proudění krve v ranách, které mi způsobil pád, mi bylo krásně.

Dost rozjímání, jídlo se dojedlo, David odnesl krabičky do koše a přisedl si zpátky ke mně.

A pak se zeptal na tu nejvíc náhodnou otázku, kterou jsem v tento moment mohla čekat.

,,Tobě se ta košile nelíbí?"

Začala jsem se tomu smát, tý situaci a jeho starosti.

,,Davide, jak tě toto napadlo?" popadla jsem dech.

,,Tak říkalas mi předtím, ať si neumažu košili..."

,,To jsem si jenom tak rejpla," se smíchem jsem si povzdychla. ,,Je mi fakt jedno, co nosíš."

,,Jo, dobře," taky se tomu zasmál. ,,Já jen jestli s ní není něco špatně."

,,V pohodě prosimtě. Nechceš už ale jet? Začíná mi bejt trochu zima už. Jak profukuje..."

,,Jasně, můžeme. Je to ale fajn lokace, nemyslíš?" tázavě na mě kouknul. Na souhlas jsem přikývla a zvedla se na nohy, abych ho popohnala do auta.

,,Že ty se těšíš hlavně na to víno?" popíchl mě.

,,Ale notak, nejsem alkoholik."

,,To o tobě netvrdím. Jen se nemůžu dneska tolik opít, já zítra, narozdíl od tebe, pracuju," zasmál se.

,,A jak jako pracuješ, když hraješ hokej?" zajímala jsem se. O tomto světě tolik nevím, hokejisty, co jsem znala, to dělali po škole.

,,Trénuju s ostatníma, máme různý porady s trenérem a tak. Teď to není tak vyhrocený, je po sezóně, takže spíš příprava na rozjezd tý nový sezóny," vysvětlil. A za takovou krávovinu je tolik peněz.

,,Hm, zajímavý," sedla jsem si do auta. ,,A budu mít šanci před odjezdem se kouknout na nějakej zápas?"

,,To asi ne, bohužel, na konci srpna jedu do Prahy na takovej zápas i s Nečasem a dalšíma klukama."

,,Tak to bych se koukla, bude nějakej živej přenos?" začala jsem si to na mobilu hledat.

,,Asi jo, ale tak můžeš přiletět na pár dnů do Česka, ne?" nastartoval a hned vyjel.

,,To se ti řekne," zasmála jsem se jeho nevědomosti. ,,To by byl nákladnej výlet."

,,Jo, no, to vlastně asi jo, promiň, neuvědomil jsem si to."

Vydechla jsem a koukala se zase z okýnka. Jaký to asi je bejt v jeho kůži. Mít ty peníze, letenky do Prahy považovat za malej náklad.

A není návrh toho, aby to za mě zatáhnul, zase moc?

Když se mě ptal, jestli chci zažít, asi teda pravděpodobně s ním, v Bostonu nějaký věci, nemyslel tím výlet do Prahy. Jinak by mi to nejspíš navrhl hned.

,,Za jak dlouho budeme u tebe? Začínám bejt unavená."

,,Chceš teda hodit domů?" řekl sklesle. ,,Nebo si můžeš zdřímnout u mě, teď už by to bylo blíž."

,,Ne, to ne, ježiš. Nedělej hned ukvapený závěry. Jen že bych si dala tu tvoji kávu. Odpovíš mi na otázku teď ty?"

,,Jo, jasně, tak deset minut. A kafe ti rád udělám," všimla jsem si, jak se koutkem usmál. I kdybych byla sebevíc unavená, nespala bych u něj. Nechci riskovat. A ve spánku jsem úplně bezmocná.

Zase jsem se nachvilku zabrala do pozorování okolí, nakonec jsem si ale všimla, kam vlastně jedeme. Ty bytový jednotky bohatejch, kde jsem se nedávno procházela. Tam, kam jel, jsem už ale nedošla. Zajel do podzemního parkoviště a já byla tak trochu v šoku, kde to vlastně jsem.

,,Tady bydlíš?" řekla jsem nejistě. Ne, Zuzano, jen tady parkuje...

,,Jasně, čekalas víc?"

,,No právě naopak, já se tady vždycky procházela a říkala si, co za lidi tady asi musí bydlet," řekla jsem upřímně.

,,Tak bydlej tady lidi, co žijou spokojenej život, aspoň po finanční stránce. Já ten byt koupil už celkem dávno, chytl jsem skvělou chvíli na trhu."

Vystoupila jsem z auta a následovala ho k výtahu. Vyjeli jsme do druhého patra. Po chodbě byly slyšet jenom naše kroky. Bylo tu fakt pusto.

Odemkl byt na čip a klíč a vešli jsme dovnitř. Jelikož je taky Čech, boty se opět zuly. Do nosu mě praštila vůně nějakého osvěžovače a dřeva. Už od pohledu to tu bylo pohodlný.

Dveře za mnou zase zamkl a jen s úsměvem se na mě koukal.

,,Běž si odpočinout do postele, fakt, lehni si, mělas to dneska těžký. Donesu ti to kafe a něco sladkýho," jemně zašeptal.

Asi na mě poznal, že jsem váhala.

,,Jako doma, pojď za mnou," rozešel se k pokoji na levé straně. Měl velkou postel. ,,Lehni si, pusť si tiktok, odpočiň si, jo?" pohladil mě po zádech.

Sedla jsem si na tu postel a zase se na něj nejistě koukla.

,,Nekoukej jak kdybych s tebou měl blbý úmysly," zasmál se. Do ruky mi podal ovladač. ,,Pusť si klimatizaci na kolik chceš, mám zatáhnout závěsy?"

,,To je dobrý, nech to tak."

,,Za chvilku jsem zpátky," mrkl na mě, zavřel dveře a já se konečně trochu uvolnila. Do postele jsem si lehla, klimatizaci nastavila na osmnáct stupňů a unaveně vydechla.

Co to dělám?