Mr. Pastrnak | David Pastrňák

19 - Situace na pizzu

Mně se tomu věřit nechtělo. Aničce jsem to neříkala a Paule jsem vysvětlila, ať to vážně nebere. Ale hned druhý den mi Julia volala.

Z konverzace jsem pochopila, že na ni zapůsobil nejen samotný David, ale i finanční dar stáji. Výši mi neřekla, ale málo to určitě nebylo. Denní výdělek Davida stačil na to, aby lhala pořadatelům erasmu a omluvila mi měsíc práce.

Takže jsem si balila kufry. Hodně rychle, hodně chaoticky. Doma v Brně jsem nějaký oblečení měla, takže toho nebylo zase potřeba balit moc.

V neděli v osm večer si pro mě David přijel. S Paulou jsme si zašly ještě na oběd na rozloučenou, i když jsme se měly za měsíc zase vidět. Jinak v Bostonu nezůstal nikdo další, s kým bych se mohla rozloučit.

S kufrem jsem přišla před barák. David seděl v autě a na pozdrav mi s úsměvem zamával. Vibe jsem teda nesdílela.

,,Čau," odfrkla jsem a otevřela si kufr od auta. Hodila jsem si do něj svoje věci a šla si sednout k němu dopředu. Vzadu se mi dělá špatně.

,,No ahooj," usmál se ještě víc, až se mu dokonale zviditelnily vrásky. ,,Tak jedem ke mně. Těšíš se domů?"

Povzdychla jsem si. ,,Jak se to vezme."

,,Chápu. Kdybys chtěla, můžeš zůstat u mě, aspoň nějakou dobu. Pronajmul jsem si přes kamaráda na ten měsíc byt, má dvě ložnice."

,,Mmhm," odbyla jsem ho.

,,Poslyš, Zuzi," řekl pochmuřile.

,,No?" otočila jsem se na něj.

,,Já vím, že to, co jsem udělal bylo hnusný."

,,Žes mě vyhodil bych překousla, mně jde o to, cos mi řekl. Jak jsi mi to řekl."

Zase mi z toho bylo smutno. Já jsem se s tím už stihla smířit, teď se to jen zbytečně rozrýpává.

,,Já vím, lituju toho. Já se tak nikdy nechoval. Byl to zkrat, odpustíš mi to?" zašeptal.

,,Davide, jak já mám vědět, jak ti mám věřit, že přesně toto nebyl důvod, proč se s tebou ty holky rozešly? Jestli to reálně bylo tak, jak jsi říkal?"

,,Přísáhám, že jsem ti nelhal. Žádalas mě o to, abych byl upřímnej. Po tom bych si to opravdu nedovolil."

,,Jak mám vědět, že mi nelžeš i teď?" nadzvedla jsem obočí. Zase jsme stáli v zácpě.

,,Asi mi jenom... věřit. Vážně mě to mrzí. Cítím se za to špatně a chci to aspoň nějak napravit, protože ty si takový chování nezasloužíš. Proto jsem ti nabídl aspoň ten výlet za ségrou."

To je milý, pravda. Ale...

,,Penězma si mě nekoupíš," řekla jsem vážně.

,,Ale bez peněz bych toto udělat nemohl, Zuzi... já si tě nechci kupovat. Chtěl jsem ti udělat radost."

Dál jsem už neodpovídala a koukala se radši z okýnka. Asi jsem si trochu připadala jako uražený dítě, ale nechtěla jsem na všechno zapomenout jen tak rychle.

Přijeli jsme k němu domů. Věci jsem si dala do jeho ložnice a David mi předal klíček od zámku. Všechno probíhalo podle mých představ.

,,Chceš něco na večeři? Můžu objednat aspoň pizzu," houkl na mě skrz dveře. Převlíkla jsem se do domácího.

,,Jo, klidně tu pizzu," vyšla jsem ven.

,,Jdu na to!" usmál se a šel si sednout na gauč. Sedla jsem si k němu.

,,Jakou?" dal mi do ruky telefon, abych si vybrala. Našla jsem nějakou slaninovou a mobil mu vrátila. Ani jsem se nekoukla, kolik stojí a odkud objednává.

,,Tak jak to teda bude?" zeptala jsem se, když už jsem věděla, že bude jídlo na cestě.

,,No, tak zítra ráno jedem na letiště, v jedenáct nám to letí. Pak sedm hodin let do Londýna, tam máme tři hodiny na přestup a pak z Londýna do Prahy, to budou tak dvě hodinky. V Praze budeme tak v sedm, v osm nejpozději. Tak záleží jestli chceš se tahat ještě ten den do Brna, nebo to vyřešíme jinak."

Hlava mi z těch informací šla kolem. Kvůli časovým zónám to bylo celý zmatený a trochu na mě dělalo dojem to, že si to pamatoval a dokázal to vysvětlit.

,,Asi bych do Brna jela až druhej den..." špitla jsem. Ještě vlakem, po tý cestě. Pro jistotu jsem si stáhla hodně audioknih, i když na celou tu cestu by mi stačila jenom jedna.

,,Jo? Tak mám ti zařídit ten hotel?"

Povzdychla jsem si a mávla rukou. ,,Nech to tak, přespím u tebe, jestli je to pořád v nabídce."

Už teď si přijdu jako vyžírka. I když mě zvídavost drtila, na ceny takových letů jsem se nedívala.

,,Jasně že je," usmál se. Zakoukala jsem se do podlahy.

,,Kdybys jen to tehdy nepokazil..." zamumlala jsem. Mohlo to bejt krásný, třeba.

,,Jsem vůl."

,,Jsi debil."

,,Tak jsem debil."

,,Jsi a velkej."

,,Jsem. A velkej," trochu se zasmál. Taky jsem se tomu usmála.

,,Já na tebe naštvaná bejt nechci, víš," smutně jsem se na něj podívala. Chytl mě jemně kolem ramen.

,,Ale tys mi říkal jak si nezasloužím hnusný chování, že bych si měla žít život jako v bavlnce," špitla jsem.

,,A pořád si to myslím," palcem mě hladil po rameni.

,,Ale to není jen tak, víš. Za tu dobu, co se známe, to bylo asi to nejhorší co jsi mohl udělat. A v nejhorší moment."

,,Já se lekl," odtáhl se ode mě. Nijak jsem na to fyzicky nereagovala. Nebylo mi to nepříjemný, ale taky po jeho dotyku přímo neprahnu.

,,Čeho?"

,,Že... já vlastně nevím. Že mi něco provedeš, že to byl jenom nějakej herní tah."

,,Davide, vypadám na to?" zasmála jsem se. ,,A vypadám že bych něco tak dokázala promyslet snad?"

,,Ty seš dost chytrá na to, abys to vymyslet dokázala. A taky tak chytrá, že bys to udělala bez toho, abych si všimnul."

,,To byla lichotka?" nadzvedla jsem obočí.

,,Tak trochu," zasmál se. ,,Ale ne, fakt. Nevím jestli se teď dokážu vázat," koukl se do mobilu. ,,Pizza tu už za chvilku bude."

,,Ale to se dalo říct i normálně. Tak, jak mi to říkáš teď. A proč se vlastně se mnou teda chceš vídat?"

,,Protože je mi s tebou dobře," zamumlal. Moc mu to přes jazyk nešlo. ,,Jen tomu nechci dávat nálepku."

A bylo ticho.

,,A ty to máš jak?"

Jak to mám já?

,,Před tím jsem to měla tak, že by mi asi nevadilo jít... dál. Já zase ráda věci označuju, zařazuju a pojmenovávám," pokrčila jsem ramenama.

,,A jak to máš teď?" specifikoval. To už se moje možnosti odpovědí zužují.

,,Teď nevím. Jestli seš opravdu ten člověk, kterýho jsem poznala, bude mi trvat, než si ten tvůj obraz zase překreslím."

Přikývl, na náznak, že to chápe.

,,Pizza je tu."