Dnešního volného dne jsem chtěla využít naplno, takže jsem zavolala ještě ségře do Česka. Asi jsem si potřebovala povídat.
,,Aničko!" zavolala jsem radostně.
,,Zuzi!" zamávala mi na kameru.
,,Jak se máš? Jak to šlo?" koukala jsem se na ni s úsměvem. Asi je to zvyk starších sourozenců mít pocit, že jejich brácha nebo ségra strašně vyrostli.
,,Docela dobrý, zítra odjíždím na soustředění."
Anička je gymnastka. Profesionální, skoro. Ještě se tím neživí, ale až dospěje, bude. Jde jí to, doma máme vitrínu s jejíma úspěchama. Vždycky byla to víc oblíbený dítě, víc vážený dítě. Všechna pozornost od nevlastního táty a mámy připadá na ni. Já jsem jenom tak... do počtu.
Tak jsem doufala, že tu Ameriku jako úspěch brát budou.
,,Ajoo vlastně," plácla jsem se do čela. ,,Tak ať se daří. V září bude nějaký to mistrovství nebo tak, že?"
,,Jojo, škoda že nemůžeš přijet o pár dnů dřív."
,,Budu na tebe koukat na mobilu, kdo tě do té Prahy poveze? Už víš?"
,,Štěpán," zazubila se. To je její přítel. Jsou spolu celkem krátce, ale zatím jim to funguje.
,,To si na takovou vzdálenost troufá, jo?" zasmála jsem se.
,,S tátou už po dálnici jel hodněkrát, vozí mě teď po celým Brně a taky si nemůžu stěžovat."
,,Už aby sis řidičák udělala ty."
,,Jo, to bych mohla pomalu začít," usmála se. ,,Jo a prosimtě, mamka mi ukazovala nějaký články o tom tvým Pastrňákovi, ukazovala mi i tu fotku. Nevíš o tom něco?"
Máma neví o mně a Davidovi. Přísně jsem Aničce zakázala, aby o tom vůbec někde mluvila.
,,Budeš mlčet ti říkám," se smíchem jsem jí přikázala. Na to horlivě přikyvovala. ,,No jsem to já," špitla jsem.
Koukala na mě s otevřenou pusou.
,,Nene, to vážně? Takže vy dva?"
,,Ne, to zas ne," pousmála jsem se. Je roztomilá, nezkažená. ,,Posílali jsme to Martinovi, ten se začal chovat jak magor. No a on to prodal tisku."
,,To je kretén, ale hustý, nechám si to pro sebe."
,,A co máma, vůbec?" zeptala jsem se už míň radostně.
,,Pije," povzdychla si. ,,Hodně pije."
,,Tak to vydrž, za chvilku už budu zpátky. Nedělá ale nic horšího, ne?" otázka vyzněla tak, že jsem vlastně ani odpověď slyšet nechtěla.
,,Dala mi facku, předevčírem. Za to, že jsem neuklidila vypraný oblečení."
To nebyla ale novinka. Nešokovalo mě to. Ani nepřekvapilo. Do mých osmnácti si dovolila hodněkrát i na mě. Potom to přešlo na Aničku.
,,Co ti na to říct, achjo. Hlavně se drž, kdykoli jsem tu pro tebe," smutně jsem se usmála.
Rozloučily jsme se a vyply hovor. A zase prázdno. Ještě jsem se dozvěděla tuto novinku. Byly teprve čtyři odpoledne a život jako by se mi otočil naruby.
Strašně špatně se mi tento den bojovalo se samotou. Venku chcalo, v Česku bylo už deset večer, takže skoro nikdo neměl na psaní čas. Paula byla s Jamesem a Tomem, tátou, na nějakým fotbalu a měli se vrátit až pozdě večer. Takže mně moc možností nezbylo.
"Cau, nerusim?"
Zase jsem šla otravovat Davida.
"no ahoj, jasne ze ne, porad nic nedelam"
"Ja taky prave ne"
"no tak co budem delat?"
"Nic nedelat spolu?"
"u me nebo se nekde projedem?"
"Muzem klidne provetrat tvy auto"
"ktery? :D"
On jich má víc? Že mě to překvapuje.
"Haha tak hlavne ne kabriolet"
"jasny, tak ja v necem prijedu. bradovi jsi adresu rekla, reknes ji i mne?"
Adresu jsem mu teda konečně prozradila a šla se připravit. Bylo to... divný. Přišla jsem si na obtíž, tentokrát jsem měla tento pocit já.
Ale zároveň jsem se nedokázala osamělosti ubránit. To je moje noční můra, že na tom světě zůstanu sama. Nepoznat Davida, asi se nechám dál Martinem šikanovat. Nebýt jistoty, že si se mnou bude Anička psát a dávat mi vědět, jak je na tom máma, bála bych se sem odcestovat.
Můj život až příliš závisí na ostatních. A moje nálada především na tom, jaké mám momentálně vztahy s ostatníma. Brr, hlava mě z tohoto hlubokého přemýšlení bolí.
Nachystala jsem se a šla čekat před barák. Obloha byla šedivá a kvůli dešti na silnici dělaly auta z hlavní silniče větší hluk.
No a pak se zjevil David v Porsche. Taky hezký auto. Na co mu jich je ale tolik?
Mávla jsem na něj a sedla si na místo spolujezdce.
,,Pěkný auto, mimochodem," pousmála jsem se. Taky hodně pohodlný.
,,Děkuju," zase nastartoval a pomalu vyjel na silnici.
,,Máš ráda rychlost? Škoda že prší, bych to trochu vyvětral, jak jsi říkala," zasmál se.
Důvěřuju mu natolik, abych mu dovolila se se mnou prohánět dvě stě na dálnici?
,,Tak třeba jindy. A kam pojedem?" zajímala jsem se.
,,Někam za Boston, na tomto konci to zas tolik neznám."
A tak jsme jeli. V tichosti, ale ne osaměle. Bylo mi líp, asi mi jeho přítomnost na hlavu udělala koneckonců opravdu dobře.
,,A jak to máš s těma koňma tady? Ta práce mi přijde fakt zajímavá," prolomil ticho. Jeden den v práci nejsem, ale stejně se o ní musím bavit.
,,No tak, většinou odnáším na kolečkách hovna," zasmála jsem se. ,,A když je málo lidí na směně, nebo hodně koní na odježdění, jdu na takovou svižnější vyjíždku. Ale to se stalo fakt málokrát."
"A tebe to ježdění asi baví, viď?" na chvilku na mě odvrátil pohled.
,,Hrozně no... ale tady je to komplikovaný. Ze stájí mi žádnýho koně nepůjčí, ani na dobu pobytu nepronajmou, abych si s ním mohla dělat co chci."
"To je škoda. Určitě by ti to šlo. A v Česku máš nějakýho koně?"
,,Nemám, díky škole jsem byla na praxích na takovém statku, ale tam jsem dělala dost podobný věci, jako tady. Jenom tam občas přijel veterinář, tak jsem se mohla kouknout na vyšetření."
,,Je to škoda, já bych se mohl poptat, jestli v Česku není někdo, kdo by ti s tvým snem pomohl," usmál se. Znělo to lákavě, ale...
,,Toto fakt nemůžu přijmout," zasmála jsem se.
,,Proč ne?"
,,Asi bych na to neměla stejně peníze. A zadarmo si od tebe nic brát nechci," řekla jsem striktně. Bylo by mi to hodně blbý.
,,Škoda."
ČTEŠ
Mr. Pastrnak | David Pastrňák
Fanfic,,Pane Pastrňáku, je pravda, že je štěstí v penězích?" - Váš sociální status se odvíjí podle velikosti čísla na účtě, peníze jsou ve všem, co máte rádi. Pokud je nemáte, jste zranitelní. Zkorumpovaný systém státu není to jediné, co vás může nevidite...
