Byla jsem zrovna nakupovat v centru Bostonu. Velký obchody, jako je Walmart, tady bohužel nenajdete. Ty jsou spíš na okraji, kam můžu jet jenom v doprovodu rodiny, u které bydlím, protože nemám auto.
I tak se tady dá slušně nakoupit v malých supermarketech. Ceny jsou skoro stejný, za tu dobu jsem stejně nepřišla na to, jestli v Americe fungují nějaký týdenní letáky, jako v Česku.
Nakoupila jsem si nějaký fakt nechutně tučný čipsy, instantní nudle a malé tyčinky, co jsem tu ještě neochutnala.
O nějaký velký jídla se tady starat nemusím, vaří je paní Paula, matka rodiny. Jsou to moc příjemní lidé, jen trochu jiní mentalitou, než v Česku. Jsou věřící, hodně dbají na rodinný vazby a přijde mi, že žijou víc v přítomnosti, než třeba já. Užívaj si každý chvilky, asi protože tady v Americe je mnohem běžnější, že vám život jen tak někdo znenadání ukončí.
Moje teorie, teda. Přímo od nich to nemám. Sama se ale občas na ulici bojím. Je tu třeba mnohem víc černochů. Nejsem rasistka, ale z Česka mám asi nějak zažito, že se takových lidí je samozřejmost bát.
Přičemž se nechovají nijak odlišně. Ani se tady k nim odlišně nechovají. Přítelkyně Justina, syna Pauly, je černoška. Je strašně milá, zapletla mi copánky a úplně boří nějaké předsudky Čechů.
Dalším kulturním šokem je ale megalománie Američanů. Všechno ve velkým, všeho hodně. Všude jde sehnat xxl balení ČEHOKOLI, na co si vzpomenete. Při mém příjezdu se taky nachystala tak velká hostina, že se polovina jídla vyhazovala. Při plánování mých narozenin taky padl návrh, že budou ohňostroje a přijede pro mě limuzína. Přehnanost, opravdu.
V Česku při mých narozeninách neštěkl ani pes, prarodiče mi jen zavolali a kamarádky mi přinesly jako dárek slupovací masky z DMka.
Po nákupu jsem si s batohem plným dobrot šla projít přístav. Je tu plno hezkejch bytovejch jednotek, který hlídaj sekuriťáci. Bydlí tady asi hodně bohatí lidi. Když jsem se ale zakoukala a viděla, co za vlastně obyčejný lidi odtud vychází, moc jsem to nechápala.
Měla bych s přirovnáváním k Česku asi přestat, ale tahle země jako by si to prosila. Každopádně, hlídaný baráky tady asi někde jsou, ale jsou tak skrytý, že si toho normálně nevšimnete. A ti lidi, kolik peněz mají, o tom nemáme ani ponětí, kdo jsou, čím se živí.
Tady se jen projdu a je tu tolik lokalit, kde aspoň jeden ozbrojenej muž stráží a hlídá.
Sedla jsem si na molo a koukala se na vodu a na lodě. Manžel Pauly, David, jednu loď vlastní. Nevím kde a přesně jakou, ale není to jachta, jen nějaká lodička. Třeba mě na výlet vemou, ještě tu pár měsíců mám.
Proč jsem se ale nenarodila do lepší rodiny, někam jinam? Tady v Americe by se mi asi líbilo říkat tomu domov. Nestýská se mi po Brně, ani Česku. Jen po ségře a občas i mamce.
Povzdychla jsem si, jen tak pro efekt, zvedla se a šla pomalým krokem zase zpátky do ruchu ulic. Na jednom rohu se něco točilo, na druhém fotilo, v restauraci přes ulici jedna blondýna streamovala na tiktoku a ukazovala, co si objednala, tamti bezdomovci hned vedle se hádaj, jejich spor se snaží vyřešit vysoký muž oblečený v obleku.
Děje se tu pořád něco. Stačilo by si sednout na zem a pozorovat to. A za každým tím hlasem, který jen doplňuje atmosféru rušného Bostonu, je individuální lidskej život. Jako ten můj, nebo váš. Strasti, nemoci, láska, city. Ale já znám život jen ze svého pohledu. A ten cizí nemám šanci poznat.
Vešla jsem do metra a zase se vydala na nepříjemnou smradlavou cestu domů. Nebo aspoň, jakoby domů. Bydlím na ulici Putnam, nebo Putnam Road, pokud to vememe "americky". Je to snad na samým kraji, ale je tam hezky. Jezdí to tam každou chvilku.
A i přes frekventovanost dopravy je to metro zase narvaný. Autobus taky.
Přišla jsem až k domu, otevřela branku, potom vchodové dveře. Tady se z nějakého důvodu nezamyká. Přivítal mě zlatý retrívr jménem Lola a já si vyzuté boty odložila ke zdi, na které byla nalepená samolepka "family is the key".
Nic víc amerického jsem neviděla. Tato rodina se ale stereotypům přece jen vymyká. Boty uvnitř nenosí.
Vyložila jsem svůj nákup a vše uklidila do přiřazené přihrádky. Můžu tady jíst všechno, co najdu, ale co si koupím, připadá jen mně a je na mém uvážení, jestli se podělím. Tyto takis ale nikomu nedám.
Z ledničky jsem si vzala zbylou pizzu ze včera a ohřála si ji v mikrovlnce. Doma byl jen Justin, poznala jsem to podle počtu aut před domem, ale s tím si asi nemáme moc co říct.
Odnesla jsem si pizzu do pokoje a k jídlu si pustila český youtube. Tento pokoj původně patřil staršímu bráchovi Justina, ten ale už čtyři roky studuje mimo stát, tak se využil pro ubytovávání studentů z Erasmu a podobných programů.
Mámě a ségře jsem napsala, že je vše v pohodě, i když u nich už je pozdě v noci. Málokdy si na sebe najdeme čas, abychom si aspoň přes Messenger zavolaly, ale to k tomu asi patří. Hlavně že je nám všem fajn, o tom se informujeme přes zprávy.
Lehla jsem si na bok a na chvilku usnula. Vzbudila mě až někdy v jedenáct Paula.
,,Suzie, are you awake?" řekla znepokojeně.
,,Yeah, just woke up. What's up?" zamumlala jsem zmateně.
,,I just wanted to tell you that there's going to be a storm outside tonight, so don't worry about it being some kind of hurricane."
Jo já zapomněla. Tady se dějí hurikány a tornáda celkem běžně.
,,Okay, thanks for letting me know," pousmála jsem se, mávla na ni a zase zavřela oči. Po chvilce jsem se ale zvedla, zavřela okna a zatáhla závěsy. Spalo se mi dobře a nějaký bouřce nedovolím, aby mi to kazila.
-
ten pastrnak prijde, nebojte
ČTEŠ
Mr. Pastrnak | David Pastrňák
Fanfic,,Pane Pastrňáku, je pravda, že je štěstí v penězích?" - Váš sociální status se odvíjí podle velikosti čísla na účtě, peníze jsou ve všem, co máte rádi. Pokud je nemáte, jste zranitelní. Zkorumpovaný systém státu není to jediné, co vás může nevidite...
