V polibcích jsme se sunuli ke dveřím do bytu. David se na chvilku odtáhl, aby odemkl. Vešli jsme dovnitř, rychle se zuli a naše kroky dál mířily do ložnice.
Vlasy jsem měla rozcuchaný, řasenku už nejspíš obtisklou pod očima. Na to se ale David dívat nechtěl. To bylo moc jednoduše přístupný.
,,Ukaž co máš pod tím oblečením," zašeptal mi do ucha. Byl nademnou, čelo jsem měla spocený z jeho blízkosti. Všechno se to událo tak rychle. Ale asi to k tomu bylo odsouzený.
Začala jsem si neobratně sundávat kousky oblečení. Cítila jsem se nahá. Asi taky, protože jsem byla. Ale v tomto pocitu bylo ukryto mnohem víc.
Jsem zranitelná. Cokoli mi v tomto stavu řekne, se mi do duše zaryje napořád.
Mezitím co já jsem tomuto muži odhalovala své poprsí, jizvu na břiše i třísla, on zůstaval ve své propocené košili a kraťasích.
Ale jen se koukal. Jako na nějakou křehkou sochu z křišťálu. Přišla jsem si jako ten křišťál. Průhledná. Viděl skrz mě.
Až mě jeho pohled pálil.
,,Řekneš na to něco?" zašeptala jsem, trochu pobaveně. Ale smíchem jsem zakrývala nejistotu. Co když se mu přece jen nelíbím? Kolik toho on viděl?
,,Co bych k tomu měl říkat?" zasmál se a upřeně se mi podíval do očí. Řekla jsem něco špatně?
,,No... seš na řadě ty..." vrátila jsem ho do reality. Jako by mou zmínku vzal za rozkaz. Začal si košili rozepínat. Měl hodně chlupatý tělo. Není to nějaká překážka, ale taky to není to, s čím jsem se setkávala předtím.
David absolutně není něco, co bych znala z dřívějška. Ovšem, možná v tom hraje ten faktor slavné osobnosti. Ale možná... jen možná... je prostě vyjímečnej. Aspoň v mých očích.
Když si rozepínal pásek a soukal ze sebe kraťase, došlo mi, jak je situace komická. Jak dvě malý děti, co se opily levným vínem a teď poprvý objevujou svý těla. Je to ale něco špatnýho?
Začala jsem poprvé za večer váhat, smysluplně přemýšlet. Co to děláme?
Ale jako jsem říkala, asi není cesty zpět. Na mém trupu jsem zase pocítila tíhu toho jeho a mezi nohama přítlak.
,,Já se úplně zapomněl zeptat... prášky bereš?" nadzvedl se, aby na mě viděl. Celou dobu jsme se po sobě jen opile plazili.
,,Mám tělísko," zasmála jsem se. ,,Pokračuj."
Chytla jsem se jeho trapéz a zavřela oči. Asi to nebylo to, co jsem očekávala. Byli jsme ale oba opilí, nad míru. Tak moc, že hovor Bradovi nepřipadal v úvahu.
Po chvilce David přestal a sedl si vedle mě.
,,Hele... je mi to blbý..."
Chytla jsem ho jemně za ruku.
,,Já to chápu, můžeme to dokončit ráno," lehce jsem se usmála. David jen přikývl a zvedl se na nohy.
,,Tak aspoň do sprchy? Já nevím proč se to po tom chlastu děje."
Taky jsem se zvedla a do koupelny ho následovala. Zároveň jsem se chvilkama chytla stěny, abych měla jistotu.
,,Je to úplně normální. Četl sis o tom vůbec někdy?" zavřela jsem za náma dveře od koupelny. Tady je to krásný.
,,Ne, jsem se cejtil až moc trapně na to, abych si to hledal," zasmál se a sedl si do vany. Tak to asi bude vana, ne sprcha. ,,Je to úplně normální?"
,,Je..." ujistila jsem ho a sedla si naproti němu. Stud ze mě opadl.
,,Tak dobrý."
Pustil vodu a podal mi sprchovou hlavici. Nějak jsem se umyla a vylezla se usušit. Grand finale večera naprosto podle očekávání.
Obalila jsem se do ručníku a koukala se očkem na něj. V tenhle moment mi přišel taky tak zranitelnej. Jako běžněj člověk. A díky tomu, ač to zní celkem povrchně, jsem měla ze sebe lepší pocit.
David vylezl z vany a taky se šel osušit.
,,Měl bych pár otázek," chytl mě za rameno. Teď už zněl úplně střízlivě.
,,No?"
,,Mám volat Bradovi nebo prostě... přespíš?" zaváhal. Veří mi, že bych mu nepokradla věci? Haha.
,,Přespím, nedělej si s tím starosti," dala jsem mu pusu na tvář a vydala se rychle do postele. Ne, další otázky prosím už ne.
,,Počkej..." zarazil mě už ve dveřích.
,,Co ještě?"
,,Přijdu ti... pěknej?" koukl se do země, nejspíš zahanbenej samotnou otázkou. Po tomto jsem ho takto rozloženýho dlouho neviděla.
,,Jasně že jo," přišla jsem k němu blíž. ,,Trápí tě něco?"
,,Ne, to asi ne. Jen jsem to chtěl vědět," podíval se na sebe do zrcadla. ,,Co je na tomto pěknýho."
,,Tak třeba oči," z boku jsem ho objala. Přece ho to donutilo k úsměvu.
,,A máš moc hezký obličejový rysy," špitla jsem.
,,Rysy jako vrásky?" zasmál se.
,,Tak jsem to nemyslela. Ty seš ty. Tak buď a zůstaň ty. Protože takovýho tě maj lidi rádi."
,,I ty?" nadzvedl obočí.
,,I já," vydechla jsem. ,,Pojď si ale lehnout už."
Tak jsem konečně ulehla do postele. Rovnou jsem zavřela oči a chtěla jít spát. Vyrušila mě ale Davidova ruka.
,,Ty jsi se sebou hodně spokojená, že?"
,,Nejsem, právě naopak. Proč si to myslíš?" zasmála jsem se nad tou myšlenkou.
Někdy nejím a schválně prožívám křeče v břiše, abych si po zbytek dne přišla hubená a krásná.
,,Že umíš někoho tak povzbudit, pochválit. Já bych to asi nedokázal."
,,To je o charakteru, Davide," zamumlala jsem a přetočila se na bok. Neměla jsem sílu něco dál řešit. Začala jsem střízlivět a tělo začalo bolet. Měla jsem ještě čas usnout, než by mě hitla migréna.
,,Mně přijdeš krásná, vypadáš jako žena, seš taková... měkká."
To mě trochu rozesmálo.
,,To je to nejhorší co můžeš ženský říct. Jak jako měkká?" koukla jsem se na něj.
,,Že máš přírodní prsa, měkký břicho a... asi teď vyzním jako úchyl, že?" sám se zasmál.
,,Mluví z tebe rum a vodka. Vyspi se, dál nemluv, ráno si ještě budeš vyčítat, co jsi mi řekl."
Spíš jak mi to podal. Že měkká...
,,Dobře. Tak dobrou."
,,Dobrou, Davide..." zašeptala jsem z posledních sil a už opravdu vytuhla.
Možná ten celej večer byl docela katastrofa. Ale naučná. Pro mě, i pro něj.
Takže další zkušenost?
-
Dlouho jsem od vas nevidela komentare:( chybite mi
ČTEŠ
Mr. Pastrnak | David Pastrňák
Fiksi Penggemar,,Pane Pastrňáku, je pravda, že je štěstí v penězích?" - Váš sociální status se odvíjí podle velikosti čísla na účtě, peníze jsou ve všem, co máte rádi. Pokud je nemáte, jste zranitelní. Zkorumpovaný systém státu není to jediné, co vás může nevidite...
